V těchto dnech vystavuje ve zlínském kulturním institutu Alternativa. Jedná se o expozici, která je dlouhým ohlédnutím. Půlstoletí výtvarníka bylo pro Ruszeláka mottem k obsahu výstavy.

Umělec totiž v červnu oslavil životní jubileum. „Víte, občas si připadám, že se někdo spletl. Před výstavou se vždycky cítím na sto, a když ji mám za sebou, omládnu. Ale nikdy to není těch mých sedm křížků,“ říká se smíchem Ruszelák.

Cesta k plátnu prý byla klikatá. Malému Josefovi rodiče připravili krásné dětství, na které dodnes se zasněným výrazem vzpomíná. Původně chtěl být muzikantem a hrát na housle. Hudba mu učarovala, pouze nadšení ale nestačilo. „Chodil jsem do hudebky, ale moc se mi nedařilo. Tak jsem začal chodit za housle a hodiny trávil v teple galerie a muzea. Tehdy asi ve mně vzklíčila láska k obrazům,“ vrací se do minulosti umělec.

Začal se plátnu věnovat, ale malování ani on, ani jeho rodiče nebrali moc vážně. Až na popud svého souseda, profesora na uměleckoprůmyslové škole, začal uvažovat o studiu na škole s výtvarným zaměřením. Na poslední chvíli ho jeho kamarád informoval o zkouškách na UMPRUM do Uherského Hradiště a ono to vyšlo.

V té době miloval portréty. Jak sám říká, namaloval jich stovky. Zastavoval lidi na ulici a oslovoval je s žádostí, aby mu zapózovali. Chodil do hospod, kde maloval štamgasty. O svých obrazech mluví jako o svých výpovědích. „Byl to můj vnitřní a velmi nutkavý pocit. Jako když básník má potřebu napsat verš,“ vzpomínal umělec. Každé z pláten bylo jeho srdeční záležitostí. Když se objevil kupec a časem jich přibývalo, vždy měl problém se s obrazem rozloučit.

Mezi jednu z jeho prvotin patří obraz slepého trafikanta, který prodával na náměstí ve Zlíně. „Byl to úžasný člověk. Vždycky jsem byl přesvědčen, že ač je ten člověk slepý, vidí dál než my všichni ostatní,“ řekl Ruszelák.

Stejným způsobem se malíř seznámil i se svojí budoucí ženou. Potkali se v Uherském Hradišti a tak jako spoustu modelů před ní oslovil i tuto dívku na ulici s žádostí, že by ji rád nakreslil. „K malování jsme se nakonec dostali až po šesti letech, kdy už jsme byli manželé a moje žena byla v očekávání,“ vzpomínal s velkou láskou výtvarník. Tento obraz patří k několika málo dalším, které by nikdy nedal pryč.

Už během studia na UMPRUM si chodil přivydělávat do zlínského divadla. Po skončení školy se tam vrátil a zůstal dalších pětatřicet let. Na starosti měl divadelní programy, plakáty a reklamu. Mezitím také trošku zabrousil do scénografie. Celé toto období ale bral pouze jako hezkou a zajímavou práci. Jeho největší láskou stále byla malba.

A protože v padesátých letech nebylo jednoduché být na volné noze, spojil příjemné s užitečným. Jelikož byl mladý a talentovaný, začal dostávat velké zakázky pro různé kulturní organizace. Dělal užitou grafiku pro filharmonie, pro různé mezinárodní festivaly i pro divadla.

Manželka mi byla rádcem i kritikem

Jak šel čas, manželům Ruszelákovým se narodila dcera a později i syn. Když hovoří umělec o své ženě, je z jeho hlasu slyšet obrovská láska. „Nikdy bych nebyl tam, kde jsem, nebýt mé manželky. Byla mi nesmírnou oporou, rádcem i přítelem, ale také největším kritikem,“ prozradil výtvarník.

Všechna plátna z této doby jsou ve stříbřitých a pastelových barvách. Autor se do nich snažil vnést pohodu, spokojenost a štěstí, které cítil.

Jak už to ale tak bývá, po hezkých časech přicházejí časy špatné. A osud zasadil Ruszelákovým tvrdou ránu. V deseti letech těžce onemocněl druhorozený syn Michal a po čtyřech letech marného boje své chorobě podlehl. Michal byl mimořádně nadaný a důkazem toho je i fakt, že dodnes má téměř svoji galerii kreseb a grafik na 17. ZŠ ve Zlíně.

Josef Ruszelák začal hledat odpovědi na své nezodpovězené otázky o životě v přírodě. Jak sám říká, chtěl také utéct od lidí a být sám. Až po čase v lesích nalezl svou novou a velkou inspiraci. Začal malovat stromy.

Stále mu ale ležel v hlavě motiv nočního Zlína. „O tématu jsem přemýšlel celé roky. Zlín jsem maloval už jako umprumák. A protože mě tak oslnilo noční město, pustil jsem se do toho. Jak ke mně chodili přátelé, vždycky říkali: „Tady je moje okno a je tam tma. Já jsem dělal do dvou do rána. Buď tak hodný a rozsviť!“ Tak jsem rozsvítil,“ říká se smíchem malíř. Plátno vznikalo dva roky.

Život výtvarníkovi přinesl roky krásné i roky plné bolesti. Všechny stavy své duše dokázal přenést na plátno. S láskou vzpomíná na své učitele, profesory Hrocha, Hofmana i Blažka. Měl příležitost vyzdobit svým dílem zasedací síň zlínské radnice či Českou spořitelnu v Kroměříži. Jeho snem bylo dělat monumentální malbu. Velké vitráže, okna, mozaiky… A tímto se mu částečně sen splnil.

Za sebou má více než šedesát samostatných výstav. Jak sám říká, ta ve zlínské Alternativě mu dala pořádně zabrat.

„Retrospektiva? To je vždycky oříšek. A navíc padesátileté ohlédnutí v jednom prostoru. Říkal jsem si, jenom aby z toho nebyl guláš. A když už, tak ať chutná,“ prozradil se smíchem Ruszelák. Teď se malíř chystá po letošních čtyřech výstavách trochu lenošit, probrat se archivem, a potom snad zase tvořit.