Ten byl ve čtvrtek vzácným hostem na koncertě melodií z jeho filmů. Posluchači se poté mohli zúčastnit také besedy s ním.

„Mé heslo je Naplň mě úžasem a tím se snažím řídit také při natáčení," říká Juraj Jakubisko. Dodává, že i po tolika letech práce u filmu jej stále baví točit nové filmy.

Pane Jakubisko, jaký vztah vlastně máte ke Zlínu?

Myslím si, že jsem tady byl pětkrát nebo šestkrát, hlavně kvůli dětskému filmovému festivalu. Byl jsem tu buď v porotě, nebo zkrátka pozvaný. To byly ještě časy, že se tady potkávali i ti, co dělají vážné filmy. Pro mě to byla vždycky příležitost, abych potkal své kamarády z branže.

Takže vzpomínáte v souvislosti s městem hlavně na kamarády?

Dá se říct, že ano. Musím říct, že tu byla taková plejáda kamarádů a snů, že jsme se ani moc nikdy nestihli rozběhnout a podívat se po městě. Jenom v centru jsme se trochu pohybovali. Vlastně tehdy ani nebylo moc na co se dívat. Pravda je, že teď Zlín ani nepoznávám.

Proč? Tolik se to u nás změnilo?

Nemůžu se tomu divit, vždyť mám více než sto let. (smích) Tak si občas alespoň připadám. Když chci říct něco humorného, veselou historku, tak říkám: Já jsem tak starý, že ve škole ode mě opisoval Lenin. A tak se mě na něj ptají. Nová generace mi to už věří, za což jsem rád. (smích) Je to už dlouho, co jsem na tomto světě, ale má to určité výhody. Někdy dostáváte ceny za to, že ještě žijete.

Přece jen už máte úctyhodný věk. Jak se cítíte?

No, řekl bych to takto. Cítím se velice dobře. Myslím si, že pokud člověku chutná pít, tak ať pije. Když rád kouří, tak ať kouří. Když miluje ženské, tak ať je miluje. Až ho to přestane bavit, tak pochopí, že zestárnul. A mě neustále baví natáčet filmy.

Na co z vašich nových děl se můžeme těšit?

Na jeden scénář se mi nepodařilo najít peníze, tak jsem napsal jiný: Perinbabu 2. Možná poběží v televizi už na Vánoce. Perinbaba z roku 1985 už běží v televizi třicet let. Na Slovensku je to něco jako tady Tři oříšky pro Popelku, bez ní to nejsou Vánoce. Promítaná je i v Německu a Itálii, protože hlavní představitelka Pe rinbaby Giulietta Masina byla Italka. A na diváckém mínění záleží nejvíce, protože film bez diváků je mrtvý film, to bylo vždy mé motto.

Představitelé hlavních rolí v Perinbabě už ale nežijí včetně samotné Perinbaby či herečky Valerie Kaplanové. Koho tedy uvidíme v novém pokračování?

A to je právě na tom to zajímavé. Manžel představitelky Perinbaby byl významný italský režisér a scenárista Federico Fellini. Vždycky nadával, když promítali jeho film na černobílé obrazovce, že je to málo, zkresluje to, je to hrůza. Nadával na televizi do konce života. Kdyby teď žil, tak by se zaradoval. V televizi vymysleli digitální triky a já pomocí nich a technologie znovu oživím bytosti, které v Perinbabě hrály a už zemřely. Budou hrát ti samí, i Valerie Kaplanová, tak jako kdysi.

Takže je pro vás tato pohádka srdeční záležitostí?

Srdeční záležitost je přece všechno to, co právě děláte. Nejvíce také milujete muže, s kterým právě žijete. (smích) U každého mého filmu jsem se snažil řídit svým heslem: Naplň mě úžasem.

Filmařina je náročné řemeslo. Máte i úsměvné historky z natáčení vašich filmů?

Těch veselých historek mám strašně moc. Někdy je dokonce to, co se odehrává za kamerami, zajímavější než to, co se nakonec natočí. Aby to bylo pro vaše čtenáře zajímavější, tak přidám trochu erotiky. Když jsme dělali filmy za socialismu a potřebovali svlečeného člověka do záběru jen proto, že se má ve filmu koupat, byla kolem toho vždycky spousta přemlouvání.

Přemluvili jste?

Řešili jsme to většinou dublem to znamená, že místo herečky přišla nějaká modelka, která byla zvyklá fotit akty. Moje manželka hrála v jednom filmu kolegy a také ji tam přemlouvali, ať se svlékne. Ona jim řekla, že se svlékne pouze za podmínky, že všichni odejdou a kameraman se bude dívat jen jedním okem. Tak ji natočili svlečenou do půl pasu. Nakonec pasáž ale z filmu stejně vyhodili, protože kameraman se asi skutečně poctivě díval jen jedním okem a záběr nebyl dostatečně ostrý.

Dnes už se to asi hodně změnilo. Nebo je stále problém s „nahými" scénami?

Ano, už je to úplně jiné. Když jsem v roce 2008 dělal film Bathory, tak už stačilo jen zavolat do agentury a vznést požadavek. Jednoduše říct, že chci modelky, které budou ve filmu nahé, a nebyl s tím žádný problém. Dokonce můžete vznést požadavek, že třeba nesmí být opálené. Na jednu věc jsem ale tehdy zapomněl. Na jakou?

Ony ty slečny byly totiž na intimních partiích úplně vyholené. To dříve nebylo. Tak jsem říkal, co s tím? Sháněli jsme fousy, brady, paruky a muselo se jim to holt nalepit. Ještě jsem si vzpomněl na jednu zajímavou historku. Jedné herečce kdysi někdo nabídl roli s tím, že ve filmu bude řada záběrů na její nahé tělo. Přesvědčovali ji, že jí zaplatí více peněz. Ale ona měla nezvyklou podmínku. Bude prý nahá, když bude nahý i celý štáb. Ten film se nakonec nikdy nenatočil. Nahota hraje zkrátka určitou roli…

Známý režisér i muž po výměně srdce

Juraj Jakubisko (30. dubna 1938, Kojšov) je filmový režisér, scenárista i kameraman. Jeho filmy se vyznačují velmi osobitou poetikou, bizarností i podivuhodnou hravostí.

Přitahuje mezinárodní pozornost díky svým experimentálním filmům. Jeho manželkou je slovenská herečka a filmová producentka Deana Horváthová-Jakubisková.

V květnu 2012 absolvoval v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny transplantaci srdce. V sedmdesáti čtyřech letech se stal zřejmě nejstarším pacientem, jemuž byl v Česku tento zákrok proveden.

V roce 2013 vydal první díl autobiografie pod názvem Živé stříbro. V současné době pracuje na přípravách volného pokračování pohádky Perinbaba 2.

Z nejznámějších režijních počinů

  • 2008 Bathory
  • 2004 Post Coitum
  • 1997 Nejasná zpráva o konci světa
  • 1992 Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný
  • 1989 Sedím na konári a je mi dobre
  • 1987 Pehavý Max a strašidlá
  • 1985 Perinbaba
  • 1983 Tisícročná včela (film)
  • 1976 Ďaleko v lese spieva vták
  • 1970 Dovidenia v pekle, priatelia
  • 1969 Vtáčkovia, siroty a blázni
  • 1968 Zbehovia a pútnici
  • 1967 Kristove roky
  • Jaruj Jakubisko natočil také mnoho dokumentárních filmů a televizních pořadů. Napsal množství scénářů. Je také tvůrcem hudebního videa k písni Muoj Bože.

Komentář Jarmily Kuncové

Perinbaba je něco jako u nás Popelka

Seriály Tisícročná včela či Teta, pohádka Perinbaba či filmy Pehavý Max a strašidlá, Nejasná zpráva o konci světa, Sedím na konári a je mi dobre či historický snímek Bathory. Nejen pod těmito úspěšnými filmovými díly je podepsán Juraj Jakubisko, uznávaný a legendární slovenský režisér, který včera stanul ve Zlíně před svými fanoušky. Už tři desítky let je oblíbená hlavně pohádka Perinbaba, o které Juraj Jakubisko říká, že je na Slovensku oblíbená jako u nás Tři oříšky pro Popelku. Bez ní by to prý nebyly ty pravé Vánoce. Já si z jeho filmových počinů ze svého dětství či mládí pamatuji hlavně seriál Teta a také ten příjemný strašidelný pocit…