Ve středu večer chystáte slavnostní křest vaší poslední knihy Dávné pověsti národa českého. Chystáte pro návštěvníky něco speciálního?
Součástí této slavnostní akce je samozřejmě také autorské čtení a autogramiáda. Ukázky z nové knihy čtu sám jako její autor a se mnou se bude střídat moje dcera. Mezi ukázkami bude také zařazena vážná hudba.

Někteří umělci mají s vystupováním před publikem problémy. Jak jste na tom vy? Nemáte potíže s autorským čtením?
V žádném případě. Vystupovat před lidmi mi nečiní (vzhledem k mé dlouholeté pedagogické praxi) žádné problémy. Ba naopak. Rád promlouvám ke svým čtenářům a také jim rád naslouchám.

Jaký je Jindřich František Bobák učitel? Byl jste ke svým žákům přísný a nekompromisní nebo naopak?
Myslím, že mi nepřísluší, abych se sám hodnotil, to musí učinit moji žáci a doufám, že nedopadnu špatně. Soudím tak podle toho, že se ke mně i po letech při náhodných setkáních mnozí stále hlásí, i když já už je nepoznávám. Z žáků a studentů se dávno stali dospělí muži a ženy a mají velké děti. Ale pokud jde o přísnost, ta musela být, jinak bych nic nenaučil a já jsem se snažil naučit co nejvíce a co nejlépe. Rodiče jsem si však kvůli hloupostem do školy nikdy nevolal. S jejich dětmi jsme se i při vyučování češtině a dějepisu mnohokrát od srdce zasmáli.

Učíte stále ve škole?
Ve škole už dlouho neučím a od roku 2000, kdy jsem odešel do důchodu, se věnuji jen spisovatelské činnosti. Od té doby mi bylo vydáno již 18 knih. Ty, které jsou napsány pro děti a mládež, jsou proloženy také básněmi. Pokusil jsem se tak vrátit dětem poezii, která se nám v našem uspěchaném životě stále někam vytrácí. A to je velká škoda.

Když se vrátím trochu do minulosti, vaši kariéru jste začal jako důstojník z povolání. Proč jste nakonec odešel?
Když se člověk rozhoduje ve svých 14 letech pro své budoucí povolání, jeho představy jsou mnohdy nereálné, někdy dokonce ztřeštěné. Tak se i můj sen o dobrodružném životě v tvrdé životní realitě rozplynul. Ale do civilu jsem odešel ze zdravotních důvodů.

Setkal jste se někdy s ryze negativní kritikou vašich knih?
Na ryze negativní kritiku si nepamatuji, a pokud mě někdy někdo upozornil na nějaký nedostatek, snažil jsem se, abych se ho příště nedopustil. To bylo v mých začátcích. Ale to už je dost dávno…

Zajímalo by mě, jestli si myslíte, že v dnešním uspěchaném a hlavně internetovém světě mají mladí lidé ještě zájem o historii a knihy vůbec?
Moji čtenáři jsou lidé každého věku – děti ve školách, ale také opuštěné děti a sirotci v domovech mládeže, pro které nakupují knihy jejich zřizovatelé. Některé pohádkové knihy jsou ve své české podobě i v zahraničí – na Slovensku, v Rusku, Polsku a možná i jinde, sám nevím. Čtou je i staří lidé v domovech důchodců. Soudě podle toho, co říkají, moje knihy se jim líbí, a to je pro mě nejvyšší možná forma odměny.

Vaše poslední kniha je opravdu rozsáhlá. Odkud jste takové množství informací čerpal?
Kniha „Dávné pověsti národa českého“, kterou dnes křtíme, a „Příběhy z dávných dějin země moravské“, kterou jsme křtili 24. února 2011, jsou moje celoživotní díla, protože jsou v nich uložena moje dlouholetá studia a četba velké spousty historických knih. Četl jsem dříve, než jsem začal chodit do školy – nejdříve autory české, jako je např. A. Jirásek, V. Vančura, F. Palacký, V. B. Třebízský, F. Čečetka a mnoho dalších, záhy i spisovatele zahraniční.

Jak dlouho kniha Dávné pověsti národa českého vůbec vznikala?
Byl jsem velmi pilný, proto mi práce na této knize trvala pouhé 4 roky. Pramenů, z kterých jsem čerpal je opravdu mnoho, ale například hlavně od Aloise Jiráska.

Stalo se vám při tvorbě knihy něco zajímavého?
Popravdě řečeno – nestalo, až na jedno: Když jsem měl napsánu asi polovinu prvního dílu, porouchal se mi počítač do té míry, že jsem o všechna data přišel a musel jsem začít znovu. V tichu jsem uronil i pár slz, pokud si pamatuji, ale bylo to poučení…

Existují lidé, kteří vás inspirují nebo motivují ve vašem psaní?
V mládí mě skutečně hodně inspirovali básníci Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, František Branislav, ale také například Jiří Wolker… Když jsem dospěl, povšimli si jedné z mých prvotin spisovatelé a byl jsem pozván do zámku na Dobříši. Tam jsem se seznámil s Adolfem Branaldem, který mě k vážnému psaní doslova „nastartoval“. Za mnohé však vděčím Rudolfu Franzovi, autorovi známého Krále Šumavy, se kterým jsem se několikrát setkal a mnohému se naučil.

Máte vy sám osobně rád tento historický žánr? Kdybyste si měl vybrat, v které době by se vám libilo žít?
Jestli máte na mysli ony tři doby, o nichž píši v Dávných pověstech národa českého, totiž dobu pohanskou, dobu křesťanskou nebo dobu královskou, tak nevím. Asi v žádné z nich. Teprve při psaní této knihy jsem si vlastně uvědomil, jak jsou dějiny českého národa tak plné krve, že se v ní člověk mnohdy doslova „brodí až po kolena“. Je velký zázrak, že náš národ to všechno vskutku přežil a mluví česky. To by si měli všichni Češi a Moravané zvláště dnes uvědomit.

Jako spisovatel jste určitě neřekl poslední slovo.
Opravdu doufám, že těch slov bude ještě více. Do tisku jsou připraveny asi tři sta šedesáti stránkové „Příběhy podle Bible“ a na další knize pracuji. Musím hodně studovat…

Máte nějaké motto, kterým se řídíte…?
Mám, ale vymyslel jsem si je sám: 1. Na světě není ničeho, čeho by člověk nemohl dosáhnout.2. Každý člověk by měl žít tak, aby do stopy, kterou po sobě zanechá, mohli vstoupit uzardění jeho potomci a pokračovat v započaté cestě. Na závěr bych chtěl všechny kdo mě znáte a máte mě rádi, ale i vy, kdo mě neznáte, přicházíte v míru a chtěli byste poznat moje dílo, buďte srdečně vítáni.

ZUZANA MOLKOVÁ