Stanislav Vavřínek: Tleskají a občas jim zazvoní mobilní telefony

Pravidelně hostuje v jiných orchestrech a poznává nejrůznější kouty světa. Jako začátkem ledna, kdy s ostravskou Janáčkovou filharmonií vyrazil na šňůru koncertů po Číně.

V nejlidnatější zemi planety nacestoval tisíce kilometrů a hrál před vyprodanými sály. „Najezdili jsme asi čtyři tisíce kilometrů. Vlastně možná ještě víc," říká s úsměvem 42letý šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů.

To muselo být hodně náročné, že?

Ale dalo se to zvládnout. 
4. ledna jsme měli koncert v Pekingu, pak den nato už jsem měl zkoušku v Pardubicích. Ale díky časovému posunu jsem si to mohl dovolit. Z Číny jsem odlétal 0:50 tamního času a v Praze jsem byl 10:30 našeho času. Tam mě čekalo auto, které mě odvezlo do Pardubic, kde jsem měl ještě hodinu čas na odpočinek před zkouškou.

Čínské publikum je údajně hodně specifické. Potvrdilo se vám to?

Tleskají mezi větami, mluví, občas jim zazvoní mobilní telefony. Hlavně ale musím říct, že publikum bylo rozdílné město od města.

Takže třeba v Pekingu a Šanghaji je vidět evropský vliv?

Ano. Mají základy nějakého kulturního chování. Bohužel v dalších čtyřech městech (Quingdau, Herek, Handanu, Weihai – pozn. aut.) lidem toto schází. Ale přitom jsou to všechno města, která mají přes milion obyvatel. Jedna čínská agentka se mi za nevychovanost publika omlouvala s tím, že jsou maloměsto. (Smích.) A já jí říkal: Jasně, je to městečko, chápu to. (Úsměv.)

Dokázal jste se soustředit, když byl v sále hluk?

Samozřejmě to není nic příjemného, když občas slyšíte zazvonit mobil. Ale naštěstí se nám nestalo, že by si tam někdo hovor vyřizoval. Spíš jsem cítil, že nedokázali být koncentrovaní v poslechu.

A přitom mají v Číně moderní a nádherné sály.

To mě na tom zaujalo. Jsou obrovské, mají krásné zázemí. Oni to v Číně řeší tak, že postaví sál a teprve pak učí lidi do toho sálu a na vážnou hudbu chodit. A evidentně uvažují dlouhodobě. Věří, že naučí lidi vnímat evropskou kulturu. U nás je to tak, že máme 150 let vyspělé publikum, ale nejsme ochotní jim postavit sál. Kromě Zlína! (Usmívá se).

Prospěl filharmonii fakt, že se přestěhovala do nových prostor?

Jednoznačně! Naše prostory jsou prestižní, jsou zajímavé. Co si budeme namlouvat, věřím tomu, že hodně posluchačů přijde i ze zvědavosti. Nebo přijdou díky tomu, že konečně ve Zlíně máme kulturní prostředí, tak jim už stojí za to, aby chodili na koncert. Hodně nám to pomohlo.

Na co se letos můžou ve Zlíně posluchači těšit?

Rozhodně Šostakovičova sedmá symfonie C dur. Těší se na to celý orchestr i já. To by mohl být dramaturgický vrchol letošní sezony. Mám pocit, že to tady ve Zlíně nikdy nezaznělo.

Co uplynulý rok? Jak ten hodnotíte?

Rozhodně jeden z největších a prestižních koncertů bylo Pražské jaro. Já jsem tam sice nebyl, ale šlo o velký úspěch našeho orchestru. Je to skvělá známka pro Zlínský kraj, jedná se o největší a neslavnější festival v republice. Zdaleka ne všem orchestrům se tam podaří dostat. Za zmínku určitě stojí i Janáčkům máj a festival v Českém Krumlově. Myslím, že náš orchestr už se dostal, a to před lety, na vyšší laťku respektovaných orchestrů v republice.

Kdybychom udělali imaginární žebříček, na kterém místě by Filharmonie Bohuslava Martinu byla?

Pokud bychom vynechali pražské orchestry, tak bych zařadil na první místo Brno, následně Ostravu a Zlín rovnocenně s Olomoucí.

Vyjmenoval jste moravská města. Proč?

Mám pocit, že úroveň moravských regionálních orchestrů je možná na o něco vyšší úrovni než české regionální orchestry. Nevím, čím to je. Myslím, že hraje roli morálka. Na Moravě se asi berou věci více vážně.

Jsou velké rozdíly i mezi publikem na Moravě a v Čechách?

Za všechno mluví čísla. Srovnám České Budějovice, kde jsem v minulosti působil, a Zlín. Zatímco průměrná návštěvnost v Budějovicích je asi 150 lidí, tady máme návštěvnost v průměru asi 600 lidí. A to jsou Budějovice větší.

Občas se vydáváte i za hranice klasiky. A prý jste z výsledku často zklamaný. Je to tak?

Kdyby mi bylo něco proti srsti, tak bych to nedělal. Pokud vidím, že je skladba skvěle napsaná a je jiného žánru, tak do toho jdu s nadšením. To platí třeba pro Chvění od Jiřího Pavlici. Jde o celovečerní záležitost, kdy na pódiu je symfonický orchester a Hradišťan. Může to na první pohled vypadat, že to nejde dohromady, ale opak je pravdou.

Ve Zlíně působíte od roku 2008. Přepadaly vás někdy myšlenky, že je čas na změnu?

Říká se, že ideální období pro šéfdirigenta na jednom místě jsou tak čtyři roky, takže přesluhuji. Ale já jsem ve Zlíně maximálně spokojený.

Hraje roli i to, že bydlíte v Hluku?

Mám tam rodinu, takže žádné stěhování neplánuji.

Co by vás přesvědčilo?

Kdyby přišla zajímavá pracovní nabídka, která by byla šest set kilometrů od mého bydliště, tak by mě to stejně nepřimělo se stěhovat. Dirigent nebo šéfdirigent v práci nemusí být každý den. Abych přemýšlel o stěhování, musela by to být nabídka z větší vzdálenosti.

Zatímco většina lidí se v lednu teprve dostává do pracovního tempa, vy jste v jednom kole. Necítíte se už unavený?

To je ten úděl všech hudebníků. Já nejsem žádná výjimka. Když ostatní národ odpočívá, tak je potřeba, aby lidem někdo hrál. Myslím, že je to přirozené. K Vánocům i Novému roku hudba a patří.