Začal totiž 20. ročník mezinárodního festivalu mladých začínajících umělců Talentinum 2010. Jak už z názvu přehlídky vyplývá, večer byl ve znamení mládí.

Dramaturgové Filharmonie Bohuslava Martinů se patrně rozhodli, že návštěvníky úvodního koncertu hned v začátku přehlídky nechají „namlsat“. Pozvali totiž do Zlína polskou dirigentku Marzenu Diakun, klavíristu Lukáše Klánského, Denisu Gřonkovou, která ovládá hru na hoboj a houslistu Jakuba Junka.

Úvod večera patřil mladé dirigentce a zlínským filharmonikům. Abych byla upřímná, nervózně jsem poposedla. Nabídli dílo od soudobé polské skladatelky Grażyny Bacewicz. Jak ten zážitek popsat? Každopádně byl nevšední, ale já jsem – co se klasické hudby týče – spíše konzervativní.

Poté, co usedl za naleštěný klavír Lukáš Klánský, jsem si začala koncert užívat. Domnívám se, že tento jednadvacetiletý umělec má ve své hudební kariéře jasnou linku. Posluchačům nabídl Chopinův Koncert pro klavír a orchestr. Naprosto mě fascinoval fakt, že s takovým nasazením a bez jediného zaváhání dokáže hrát bez partitury. A co víc – bylo evidentní, že si svoje vystoupení užívá. I proto ho diváci z jeviště jen tak nepustili a musel přidávat.

Po přestávce si pozornost posluchačů získala devatenáctiletá hobojistka Denisa Gřonková. Také ona předvedla skvělý výkon. Jediné, co mě na tomto vystoupení vadilo byla skutečnost, že občas její sólo v doprovodu filharmoniků zanikalo.

Jako třešničku na pomyslném dortu si organizátoři nechali na závěr večera houslistu Jakuba Junka. Těžko mluvit o jeho výkonu a nepoužívat samé superlativy. Úžasný, skvělý, bravurní…

Tak. Toliko ke koncertu samotnému. Dvě věci mě ve filharmonii iritovaly. Měla jsem tu smůlu, že jsem seděla za postarším pánem. Nevím, zda si během svého života vypěstoval závislost na cukru, každopádně pravidelné přísuny bonbónů si dávkoval v desetiminutových intervalech. A k velké smůle jeho sousedů zvolil cukrovinky balené. Pro příště doporučuji gumídky.

A druhá věc? Mám pocit, že zvednout zlínské publikum ze židlí je věc nelehká, neřkuli nemožná. Obecenstvo přijde, sedne do křesel a jakoby mělo vepsané v obličeji „…tak mě bavte…“ Bože můj, lidi, je vážně takový problém ocenit ty umělce, kteří ze sebe na pódiu vydali maximu, potleskem vestoje?! Speciálně mladým talentům, kteří se ve světě profesionálních hudebníků teprve otrkávají, by tato maličkost určitě zvedla sebevědomí. Nemyslíte?