A najde zde tygra, kterého hledá už od mládí. Nebo je to černý panter? Ať tak či tak, tygr v mladíkovi probudí chuť do života, objeví lásku a zase ji ztratí. V roli hlavního hrdiny Thomase Tracyho se objeví Marek Příkazký, na režisérskou stoličku usedl slovenský režisér Jozef Krasula.

Diváci se mohou těšit na poetický, úsměvný a hravý divadelní zážitek, který v sobě neskrývá radost ze života. (elg)

Sílu pro mne představuje medvěd

Mladý a talentovaný herec Marek Příkazký, který ve Zlíně působí už tři roky, se místnímu publiku představí v další hlavní roli v inscenaci hry Williama Saroyana Tracyho tygr. Hra bude mít premiéru dnes ve Studiu Z.

Jaký je Tracy?

Tracy v naší adaptaci hledá… hledá tygra. Naše inscenace začíná v momentě, kdy Tracy už tygra nemá a vrací se k okamžiku, kdy ho měl a snaží se ho postupně zase najít.

Jak máme tedy tygra chápat?

Tygrem rozumějme něco jako chuť do života. My jsme přišli na to, že nejjednodušší bude představit si pod tygrem jakousi životní sílu, protože i podle autora hry má tygr představovat věci jako lásku, štěstí nebo dobro.

Nebudete to pro diváka hůře pochopitelné? Tygr přece jen znázorňuje jakousi imaginární „postavu", pod kterou si může každý představit něco jiného.

Přesně tak, tygr je imaginární a my jsme se tu životní sílu, kterou představuje, z něj snažili udělat co nejobecněji. Tak, aby to divák pochopil, byť po svém. Někdo si z tygra vezme lásku, někdo dobro, další zase něco úplně jiného.

Jste si v tomhle s Tracym podobní?

Například dneska se cítím tak, že mám tygra. Už od rána mě budí. Ale co se Tracyho a mě týče… Spíš jen v určitých momentech se v něm najdu. Například ve scéně, kdy je Tracy s rodiči v zoo, je jasné, že miluje zvířata, čímž jsem si také prošel. Ale u něj je to hlavně o tom tygrovi, zajímá ho hlavně on, kdežto u mě to byli vždycky vlci a medvědi. Svým způsobem je to ale jedno, kterou šelmu si vyberete, pořád představuje nějakou životní sílu. Pro Saroyana je to tygr, pro mě je to třeba medvěd.

Jak jste se vůbec k herectví dostal? Byla to vaše vytoužená profese už odmalička?

Mě k hraní přivedl můj bratr. Když jsme byli malí, brácha chodil do ochotnického souboru, kde vždycky nazkoušeli nějakou pohádku a jednou za rok ji hráli na Den matek. Brácha mě tam nějak nalákal a ono se mi to i zalíbilo. Potom šel bratr na konzervatoř a vždycky doma vykládal, jak je to super, žádná matematika, bohémský život. No a já jsem zatoužil zkusit to taky. Takže bratr mě odsoudil k tomu, že nikdy nevydělám velké peníze.

A co byste dělal, kdyby vás nechytlo právě herectví?

To je otázka! Já ani nevím, nic jiného neumím. Pamatuju si, že brácha na tohle vždycky odpovídal, že by byl kněz. Co bych ale dělal já… Než jsem se vrhl na herectví, docela mě bavily počítače, takže bych možná skončil někde u nich. Ale to bych zase asi neměl tygra!

Máte nějakou roli, která vás vzala, na kterou vzpomínáte? A nějakou roli, kterou byste si opravdu rád zahrál?

Mám jednu roli, na kterou nedám dopustit, a to je role Howarda ve hře Central Park od Woodyho Allena, který je maniodepresivní spisovatel. Teď myslím toho Howarda, ne Woodyho Allena. No a to je role, která nabízí nespočet možností, jak to zahrát, to mě bavilo opravdu moc. Dokonce jsem slyšel i ohlasy, že se mi to povedlo. A co se té vysněné role týče, žádnou nemám. Beru role tak, jak přijdou a nemyslím si, že by byla nějaká lepší než ta druhá.

Nic lepšího než život nemáme

Slovenský režisér Jozef Krasula spolupracuje se zlínským divadlem už od roku 2010 a nyní se tam opět vrací s novinkou Tracyho tygr. Krasula vnáší do hry osobitý styl a specifickou poetiku. Zlínským divákům je jeho práce už dobře známá, v minulosti mohli vidět jeho inscenace Jak jsem potkal lidi nebo Když už člověk jednou je…

Proč jste si vybral zrovna Tracyho tygra?

Volala mi Hanka Mikolášková (umělecká šéfka zlínského divadla, pozn. red.) a dala mi na výběr ze dvou textů Malého prince a Tracyho tygra. Malého prince mám velmi rád, ale považuji to za nerealizovatelné na scéně, byla by to opravdu těžká úloha s nejasným výsledkem. A tak jsem si vybral právě Saroyanovu hru. Před několika lety jsem ji už inscenoval se studentským divadlem v Partizánském, takže jsem text už dobře znal, patří dokonce k mým milovaným textům.

Jaký máte ke Zlínu vztah?

Já mám Zlín velice rád, především divadlo, samozřejmě. Poprvé jsem tu byl v roce 2001, kdy jsme tvořili dramatizaci životních osudů, ale i díla výborného českého spisovatele Oty Pavla. Tehdy jsme měli to štěstí, že se tu sešla parta skvělých lidí, padli jsme si do oka a porozuměli si nejen na profesní úrovni. Od té doby se sem vždy rád vracím a těším se nejen na spolupráci s výbornými herci, ale také na své přátele, které jsem tu za ty roky získal.

Jak byste zhodnotil práci, kterou jste na hře odvedli?

Snažil jsem se do hry vložit co nejvíce hravosti a optimismu jako do každé své práce, ačkoliv ne všechny momenty jsou v této Saroyanově novele veselé. Přece i v životě, když zradíte lásku, musíte za to nést odpovědnost. Já se ale snažím, aby divák odcházel s tím, že ačkoli to někdy v životě není lehké, stojí za to žít. Nic lepšího než život přece nemáme.

Vysvětlete, jak chápete postavu tygra ve hře? Přece jen to není typická postava, ale zároveň se jedná o ústřední téma, na kterém hra víceméně stojí. Takže co vy a vaše životní síla v tygří podobě?

Každý člověk si v životě projde různými fázemi. V některých máme životní síly dostatek, jindy od nás zase tygr uteče a my pak nevíme, co dál. U mě se tato stadia střídají úplně stejně. Pro mě osobně ten tygr znamená zkrátka chuť žít. V knize je několikrát různě popisováno, co že to ten tygr je láska, odvaha, odhodlání, dobro, energie, svoboda a tak dále. Ale nejdůležitější je ta láska. A když ztratíte lásku, ztratíte chuť do života. Právě to pro mě představuje tygr. Když dělám divadlo, vždycky se snažím ho u sebe mít, někdy je to tygr plný energie a síly, někdy trochu zavrčí a ukáže drápy, občas je unavený a zalezlý pod stolem.

Kdysi jste nejen režíroval, ale i hrál. Už vás to nebaví?

Ne že by mě hraní nebavilo, ale já jsem trémista, víte. Míval jsem veliký strach jak před vystoupením, tak během něho a bylo to ze mě cítit, takže jsem znervózňoval všechny kolem sebe. Navíc jsem si ani pořádně nepamatoval texty.

Kterou hru byste si přál režírovat jako srdcovou záležitost?

Mám jeden takový sen, nad kterým už dlouho přemýšlím, zda a jak by se dal realizovat. Pokud by se to někdy podařilo, chtěl bych na jeviště dostat film s názvem Cinema Paradiso, který získal Oskara za neanglicky mluvený film. Je to nádherná předloha, která mě opravdu láká. (elg)

Autorka je studentkou III. ročníku olomoucké žurnalistiky.