V zaplněné posluchárně debatoval se studenty a předával jim rady, jak se stát úspěšným režisérem. Proč se rozhodl přijet právě do Zlína, prozradil exkluzivně Zlínskému deníku.

Pane režisére, jak jste se ve Zlíně vůbec ocitl?

Byl jsem ve Zlíně na podobném workshopu už vloni a povídal jsem si se studenty v prostředí, které je pro mě příjemné, o televizi. Vysvětloval jsem studentům, co to televize je, jak vypadá, jaká je její budoucnost a jak se vlastně televize dělá. V podstatě jde o věci, které naplňují celý můj život. Teď mě pozval do Zlína můj dlouhodobý spolupracovník architekt Michael Klang. Cílem je pokračovat v otázkách, které jsme tady před rokem otevřeli.

Jak vás studenti loni přijali?

No, já jsem si nestěžoval. Jestli si stěžovali oni, tak to nevím. (Úsměv.) Bylo plno, židle nestačily a sezení trvalo o mnoho déle, než se původně očekávalo. Zlínští studenti měli velký zájem a změnilo se to v tribunu otázek a odpovědí. Pro mě osobně bylo setkání s nimi velmi příjemné.

Překvapili vás něčím?

Moc mě překvapilo, že se potom někteří z nich ozvali a přijeli se podívat na natáčení do Prahy. Měli zájem vidět natáčení zábavných pořadů, ale i seriálů. Chtěli zkrátka vidět, jak ta praxe ve skutečnosti vypadá.

Těší vás ten zájem?

Samozřejmě je příjemné, když vaše práce někoho zajímá a může být pro druhé inspirativní.

Chystáte se letos workshop něčím oživit?

Že bych jim tam třeba udělal kotrmelec? (Smích.) Ne, raději nic takového. Mě nejvíc zajímá, jestli studenty něco zajímá a co to je.

Kde se ve vás vzalo to učitelství?

Určitě nejsem učitel. Všechny nabídky na pedagogické působení jsem odmítl, protože jsem vždy věděl, že na to mám málo času. Pokud jde o Zlín, tak jsem zcela výjimečně souhlasil s tím, že jsem sem přijel. Navíc, stejně jsme se na prvním setkání domlouvali hodně dlouho.

Jak to?

Trpěl jsem určitými rozpaky. Nebyl jsem si jistý, jestli může být moje „pedagogická činnost“ pro studenty zajímavá. Ale byl jsem příjemně překvapený. (Úsměv.)

Jste časově velmi vytížený, máte vůbec čas na rodinu?

Byly roky, kdy jsem pracoval 340 pracovních dnů, tedy včetně sobot a nedělí. Zbylo mi 25 dnů v roce. Teď už tomu tak ale není, protože si chci trochu užít života, protože bůh ví, kolik šancí ještě budu mít něco vidět, proto jsem teď využil měsíční pauzy při natáčení seriálu Cesty domů. Udělal jsem si s rodinou velkou, skoro měsíční cestu po Karibiku, a viděli jsme fantastická místa. Mám rád nevšední zážitky. Byla to moje nejdelší dovolená v životě!

Seriál Cesty domů, který režírujete, má velký divácký úspěch. Přiznám se, že ho sleduji. Prozradíte něco dopředu?

Znáte to, když hledáte dárky před Vánoci a pak vám to zkazí překvapení? Nechtějte to vědět, já vám to stejně neřeknu. (Smích.) Pokud se na ten seriál díváte, tak jedna z cenných věcí je na něm to, že jeho příběh je skutečně zajímavý.

Pane režisére, jak dlouho se ve Zlíně zdržíte?

Pravděpodobně po workshopu se studenty budu muset odjet. Nebo navrhnete nějaký jiný plán? (Smích.)

Říkal jste pět minut, tak pět minut. Víte, já jsem zásadová. Děkuji za rozhovor.

POZNÁMKA/ Dávám vám pět minut, slečno!

Režiséra Jiřího Adamce jsem „našla“ v restauraci Kongresového centra, jak v poklidu popíjí odpolední kávu se svým dlouholetým kamarádem, architektem Michaelem Klangem.

Ostatně on byl ten hlavní důvod, proč do Zlína zavítal.

Když mi nabídl místo vedle sebe, z legrace dodal: Máte pět minut. Ujistila jsem ho, že mě zajímají jen samé krásné věci a on mi uvěřil. Z pěti minut nakonec vznikla uvolněná půlhodinka a kdybychom se nemuseli zvednout kvůli workshopu se studenty, možná by to bylo mnohem déle.

I když se na něj trochu zlobím, že mi neprozradil, jak dopadne milostná zápletka v mém oblíbeném seriálu Cesty domů, jehož je režisérem, zůstal i přes všechny své úspěchy přirozený, normální, otevřený a neuvěřitelně příjemný člověk. Více takových.