Můžete přiblížit program koncertu na hvězdárně?

Co vám k tomu mám říct? Samozřejmě budu hrát svůj pořad Ježkovy Vwoči, který jsem připravil ke stému výročí narození Jaroslava Ježka. Snažím se v něm představit nejenom učebnicovou metodou Ježkův život a dílo. Chci ho představit jako člověka. Aby lidi viděli, že to byl mladej kluk, který psal krásnou muziku. Jeho skladby jsem si upravil pro sólovou kytaru tak, abych co nejvíc dodržel předpis originálu.

Čím vás zaujal právě Jaroslav Ježek?

To je dlouhá historie. Kdysi jsem zaslechl nádhernou melodii, která mne oslovila natolik, že jsem začal pátrat po tom, od koho pochází. Nevím proč, ale myslel jsem si, že je to Georgie Gershwin. Asi z takového toho obecného českého pocitu, že když je něco extrémně dobré, musí to být z ciziny. Tak jsem hledal a hledal, ale písničku jsem tam nenašel. Až mi konečně jeden muzikant řekl: ty vole, to není Gershwin, to je Ježek… Byla to písnička Svítá. Tehdy mi došlo, jakého geniálního skladatele a muzikanta jsme tady měli a jak málo ho připomínáme. Začal jsem se zajímat o další písničky a zjistil jsem, že tenhle dojem z něho se vůbec nemění. Všechny skladby na albu jsem natočil na sólovou kytaru, jen Svítá na sólovou balalajku. Což si myslím, že v našich končinách je dost neobvyklý.

Pojďme se chvilku bavit o vaší osobě. Váš tatínek, známý kytarový virtuos Štěpán Rak, se narodil na Ukrajině, vy ve Finsku. Pro řadu Čechů je tato severská země neznámým územím. Můžete zavzpomínat na své dětství?

Můj život ve Finsku byl dost odlišní od života mých vrstevníků tady v Česku. Žili jsme v kapitalistickém táboře, zatímco oni byli v lůně socialismu. Lišil se hlavně přístup k člověku. Já jsem tam strávil jen čtyři roky, ale byly pro mne tak významné, že si z toho pamatuju podstatně víc, než si běžně čtyřleté dítě pamatuje.

Váš otec byl do Finska pozván pracovně. Neuvažovali rodiče nad tím, že by se do tehdejšího Československa nevrátili?

Možná si s tou myšlenkou pohrávali, ale vrátili jsme se zkrátka proto, že jsme Češi.

Jezdíte občas do svého rodiště?

No, byl jsem tam od té doby dvakrát. Není to moc, ale obě návštěvy se uskutečnily v posledních letech a už jsem se pevně rozhodl, že se budu vracet častěji. Pro mne samotného je to důležité a do značné míry určující místo. Víte, hodně mi dalo. V Československu jsme měli všichni všechno stejný. Stejný vypínače, stejné kávové soupravy, prostě všechno bylo stejné. A tu a tam se našel někdo, kdo měl třeba tetičku v Německu a měl něco odlišného. No, ale já jsem byl z Finska a každý rok jsem musel diktovat do všech dotazníků místo a okres narození, tak to bylo zvláštní a všichni na mne koukali trochu jinak…

Nezáviděli vám spolužáci?

Děti si vymýšlejí a hodně přidávají. To je všeobecně známé. Já jsem ale musel realitu z Finska přizpůsobovat tomu, co bylo u nás. Ve Finsku bylo třeba čtrnáct druhů mlíka. Tady byly dva druhy, když teda bylo vůbec nějaký, takže já jsem řekl, že tam mají druhů šest a ne čtrnáct. I tak jim to bylo těžko k uvěření.

V pěti letech jste začal hrát na kytaru. Bylo to tatínkovo přání nebo vaše vlastní rozhodnutí?

Samozřejmě tatínkovo. On za mnou jednoho dne přišel a zeptal se mne na co chci hrát. Ne, jestli chci hrát. (Smích.) Ačkoliv jsem říkal, že chci hrát na basu, dostal jsem do ruky kytaru. Probral se mnou první a zároveň taky poslední lekci. Pak už na mne neměl čas. On musel totiž za trest jezdit učit do Českých Budějovic. Nedostal místo v Praze. Tak si mne vzali pod svá křídla jeho známí, studenti a kolegové. Ale bavilo mne to čím dál tím míň a nakonec jsem toho úplně nechal.

Kdy jste se ke kytaře vrátil?

Někdy v sedmnácti. A od té doby se už kytary držím.

Byl vám tatínek spíše rádcem nebo kritikem?

Určitě hlavně rádcem, ale to jenom tehdy, když jsem se zeptal. Zásadně mi do toho nemluvil a musím říct, že za tohle jsem mu obzvlášť vděčný. Vždycky to vydržel, dokud jsem se nezeptal. I když mu to kolikrát muselo trhat uši. (Smích.)

Odkoukal jste něco z jeho umění?

No samozřejmě. Viděl jsem ho při práci, viděl jsem ho zkoušet, skládat, vymýšlet všelijaký techniky a pochopil jsem, že to pokaždé začíná nějakým prostým nápadem, který pak už jenom rozvíjí. Takže díky němu jsem nikdy neměl pocit, že je něco těžký, nemožný, nebo že to nejde zvládnout. Prostě vím, že cesta existuje, jen ji musím najít.

Co se profesí týká, jdete v jeho stopách. Vás otec je skladatel, kytarový virtuos a pedagog. Vy také…

(Smích.) No tak já bych se nerad tituloval slovem pedagog. Ano, já učím, ovšem na lidové škole umění. Baví mě to, to jo, ale netroufám si nazývat se pedagogem. Já jsem k tomu přišel jako slepý k houslím, vzal jsem místo jako záskok za kamarádku, která šla na mateřskou, ovšem ona se jí ta mateřská pořád protahuje… Ale dělám to velice rád.

Můžete pozvat diváky na koncert?

Hvězdárna je místo velice zvláštní pro pořádání koncertů. Já sám jsem nadšený amatérský astronom a pro mne to dnes večer bude spojení mých dvou velkých lásek. Hudby a astronomie. Těším se nesmírně. Takže zvu vás všechny potencionální posluchače.