Jakým způsobem vstoupily housle do vašeho života?

Byl to můj temperament, dnes se tomu říká hyperaktivita. Rodiče nevěděli, jak dítko zkrotit. Můj otec, povoláním veterinář, byl nadšeným houslistou amatérem. Zastával názor, že každý člověk by měl stejně jako písmenka umět noty. A tak moji přebytečnou energii přesměroval z lotrovin na housle.

Měl jste rád hru na housle od první chvíle, nebo jste si k nim musel postupně najít cestu?

Zprvu to byla nová hračka, ale jak už to u hraček bývá, po pár dnech mě omrzela. Jenže aby splnila svůj účel, odhodit jsem ji nemohl. Cestu k houslím a k hudbě jsem si našel až v postpubertálním věku. V té době jsem začal jezdit do Moskvy k jednomu z největších muzikantů 20. století Davidu Oistrachovi.

Akademie Václava Hudečka obrazně vstupuje do své plnoletosti. Co vás přivedlo k myšlence věnovat se takovým způsobem mladým talentům?

Původně mě oslovil můj učitel z dětství, abych mu pomohl rozjet houslové kurzy v Kroměříži. Po dvou letech jsme se přestěhovali do Luhačovic, pan učitel se rozhodl pro jiný projekt a já jsem na to zůstal sám. Moje žena přišla s myšlenkou, že by bylo dobré talentovaným houslistům pomoci více než jen dobrou radou. Začali jsme shánět sponzory a od přestěhování kurzů do Luhačovic každým rokem náš nejlepší účastník dostane mistrovský nástroj a absolvuje se mnou desítky společných koncertů. Druhý v pořadí pak obdrží mistrovský smyčec, který nám každoročně věnuje Mistr smyčcař Luboš Odlas. Jelikož se nám aktivity kolem houslových kurzů rozrostly i na hudební festival, na návrh bývalého hejtmana Libora Lukáše jsme tuto akci přejmenovali na Akademii.

Obohacuje vás nějakým způsobem práce s mladými talenty?

Je to pokaždé velmi potěšující pocit vidět a slyšet mimořádně talentované mladé muzikanty, kteří se rozhodli pro trnitou a kamenitou cestu hraní na housle. Pro cestu hraní vážné hudby. Při studiu houslí vám nikdo nezaručí, že se s nimi budete důstojně živit a už vůbec ne to, že z vás bude uznávaný sólista. A ta práce, než zjistíte, zda má vaše snažení vůbec smysl, je úmorná. Vždy mě naše „luhačovické děti" dojmou.

Akademií za ty roky prošly řady talentů. Mnozí z nich uspěli i ve světě. Jaký je pocit vidět vaše bývalé žáky, jak si plní sny?

Jsme na ně pyšní a máme upřímnou radost. Vždyť prakticky každý, kdo u nás v houslové hře něco znamená a je mu do 35 let, prošel naší Akademií. Jako by se stával realitou magický příběh z knihy mojí ženy Evy „Sedmihlásek", kterou pro mě napsala v počátcích našeho snažení.

Každý rok předáváte vítězům Akademie mistrovský nástroj. Kdyby vám byla dána možnost přát si nějaký, o jaký by se jednalo?

Já jsem měl v životě to štěstí, že jsem začínal v době, kdy se skutečně špičkový nástroj ještě dal zakoupit. Dnes jsou ceny takových houslí astronomické. V tomto ohledu tedy nesplněná přání nemám. Kromě toho, že každým rokem necháme postavit jeden mistrovský nástroj od předního českého houslaře, mám momentálně rozpůjčováno i několik svých nástrojů talentovaným muzikantům. Pro rodiče těch nejlepších je to někdy opravdu neřešitelný problém.

Měl jste někdy i chvíle, kdy jste si říkal, že chcete dělat něco jiného? Pokud ano, kdy takové chvíle nastaly?

Asi do svých osmnácti let jsem na to myslel každý den. Dnes bych housle vyměnil snad jen za povolání pilota, což je moje nesplněná touha od dětství.

Na svých internetových stránkách uvádíte motto „Úspěch je záležitostí ideálního prolínání talentu a píle. Bez talentu je všechno snažení marné, ale bez práce se dá i velký talent pohřbít." Jaká je nejlepší kombinace těchto dvou věcí?

Podle mého názoru je lepší mít větší podíl talentu. 99 % píle vám s jedním procentem talentu není nic platných. Ale máte-li 99 % talentu, ono vám to nakonec nedá a tu píli si přikážete. A věřte, že vím, o čem mluvím.

Mají něco společného ti nejúspěšnější studenti, které jste za ta léta učil?

Ti naši nejlepší jsou i dobrými a poctivými lidmi. Doufám, že jim to vydrží po celý život.

Učitelé často říkají, že děti z hůře postavených rodin se snaží více než ty, kterým osud dal do vínku lepší hmotné zázemí. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Naši vítězové jsou buď z početných rodin, mají rozvedené rodiče, nebo pochází z neexistující „střední vrstvy", která u nás opravdu moc financemi neoplývá. Zatím jsme neměli vítěze nebo vítězku, kteří by nevěděli, co s penězi.

KRISTÝNA MARŠOVSKÁ