Recenze Marcela Sladkowského na hru, kterou můžete vidět na Malé scéně ve Zlíně

Kontinuita této práce byla před několika lety narušena, když soubor Malé scény ohlásil svůj rozchod. Spíše však lze mluvit o transformaci, protože z tohoto přelomu se zrodilo Divadlo Scéna (specializované na tvorbu pro děti s bohatou zájezdovou činností), a poslední slovo neřekla ani samotná Malá scéna: část jejího souboru se soustředila kolem autorské tvorby Richarda Velíska, jehož konverzační komedie si rychle získaly značnou diváckou popularitu.

Stranou těchto proudů stojí Petr Nýdrle, jedna z vůdčích osobností Malé scény. Jeho inscenací snad v poslední době ubylo, bezpochyby však stojí za pozornost, neboť jsou zpravidla myšlenkově bohaté a zpracované výrazným režijním, nezřídka bohatě imaginativním gestem. Platilo to pro jeho trilogii Dorstova Merlina připravenou se souborem ZUŠ, a platí to v lecčems i pro autorskou inscenaci Všimni si, která se v komorním sále Malé scény hraje nyní.

Jistěže se dá namítnout, že po obrazivosti Merlina není tu ani památky. A je pravda, že chytrý text o vzájemném přibližování a neodvratném míjení se tří současných osamělců spíš už středního než mladšího věku, hra hořkosměšného, jaksi čechovovského ladění s absurdními motivy, vskutku efektní zpracování nepotřebuje. Ale i v prostotě, kterou je vypravována a inscenována, je patrný notný kus umu.

Příkladem budiž scéna: zde přísně vzato vlastně nepřítomná, protože se hraje na holé ploše mezi stoly, u nichž (a v několika řadách židlí u jedné stěny sálu) sedí diváci. Ale právě toto uchopení sálu je scénografickou koncepcí samo o sobě, neboť v jeho prostoru jsou patrny dvě osy, po nichž se herci pohybují (ta kratší je i výtvarně pojednaná, když na jednom konci visí na zdi kresba mrakodrapu, jež má na druhém konci protipól v reálném výhledu z okna na večerně setmělé město), a které se protínají v nasvětleném středu, jež je místem vzájemného potkávání, střetávání a proplétání.

Teo marně touží po Babetě, která má blíž k Frankovi, jenž jako homosexuál ovšem zase tíhne k Teovi. Promluvy, šepoty a výkřiky této trojice sousedů v jednom domě jsou někdy komické a směšné, jindy trpké a posmutnělé, v každém případě však přesvědčivé; divák, který je v tomto hracím prostoru s aktéry v blízkém kontaktu, má tak příležitost k silnému, pravdivému zážitku.

Teo Petra Nýdrleho je trochu svéhlavý nešťastník, ve svých zarputilých milostných atacích občas nesnesitelný a téměř pokaždé bezděčně dojemný. Klára Urbanová hraje Babetu jako přitažlivou ženu, jíž role femme fatale, kterou jí přisoudilo Teovo nadbíhání, není vlastní. Zároveň je však plna citu, jenž jí znemožňuje odkázat Tea rázně do patřičných mezí. Jakub Vilímek dovedně těží z protikladu své něžné chlapecké fyziognomie a schopností s „chlapskou" suverenitou uchopit roli. Homosexuála Franka nekreslí vnější gestickou charakteristikou, zato jej vybavuje nejistotou skeptického intelektuála a šarmem (sebe)ironického glosátora.

Půvab inscenace spočívá také v harmonické souhře tří protagonistů přinášející celistvý dojem. Markantní je to zejména v místech, kdy sice mluví všichni naráz, ale přitom lze bezpečně rozeznat a vnímat každého zvlášť. Právě takovým lahodným akordem ostatně inscenace, jejíž tok je navíc příhodně osvěžen a rytmizován pasážemi pohybového divadla, končí. Jednoduché, promyšlené, účinné. Takové je Všimni si na Malé scéně.