„Výborně, a teď sáhněte dovnitř, něco tam bude," odpovídá mi hlas.
Ten patří mému průvodci Tomáši Růžičkovi. Právě jsem v prostorách zlínského zámku na mimořádné interaktivní výstavě s názvem Není tma jako tma. Lidé, kteří ji navštíví, si mohou při této příležitosti prohlédnou věci denní potřeby nevidomých, nebo těch, kteří přišli o zrak částečně.
Věci jako čtečka barev, psací stroj, čtečka bankovek, či mluvící hodiny. Výstava je zajímavá i tím, že návštěvníci v doprovodu nevidomého nebo slabozrakého průvodce se mohou seznámit se životem potmě doslova na vlastní kůži. Stejně jako já.
Nabídku projít si trasu bytu, který je zde k dispozici, ve tmě, přijímám, ale do doby, než projdu tmavé těžké závěsy oddělující svět barev, světla. Je to jako bych vešla ze světla do absolutní tmy. Instinktivně hledám vypínač, ale takovou možnost lidé s postižením zraku nemají. Můj první krok a rána.
„To byl odpadkový koš, držte se zdi a dovede vás to dál." Hlas Tomáše mne uklidnil a tak se pomalu vydávám do neznáma. Poznávám kuchyňskou linku, stůl, poznávám skříňky plechovku.
„Mělo by tam být ještě kafe," napovídá mi Tomáš. Po mém „očichání" a doporučení mému průvodci, ať si ho raději už nikdy nedělá, pokračuji dál. Pak mne čekají další místnosti, koupelna, dílna.
Rozeznávám francouzské klíče, kleště sikovky i svinovací metr. Je to jakoby věci samozřejmé pro oči se mi posunuly do mých rukou. Ale to už mne Tomáš opatrně převádí do další místnosti – obývacího pokoje. Tady se cítím po předcházejícím úspěchu, kdy jsem nic neshodila, ani už nezakopla, docela jistě. Až do chvíle, než mám strčit ruku do klece pro křečka. „Nebojte se, nic tam není," usmívá se hlas za mnou.
Mé představy pokousané, nebo ožužlané ruky se pomalu rozplývají, přesto nejistě strkám ruku dovnitř.
„Je tu běhací kolo, jinak už nic," snažím se přesvědčit Tomáše. „Nene, je tam něco," trvá na tom.
Ale přesto jej musím zklamat. Plyšák, který tam měl být, je nenávratně ztracen z předcházejících prohlídek. „I to se stává," vzdychne Tomáš.
Pocit mít plyšáka zadarmo byl zřejmě pro někoho přede mnou silnější, než vina okrást nevidomé. Poslední trasy ve tmě pak jsou nejzajímavější. Pláž a křižovatka. Na pláži slyším jen vlny, jak se rozbíjejí o kamínky, po kterých právě chodím. Skoro mám pocit,
že budu mít mokré tenisky. Podaří se mi najít dva míče s rolničkami a jsem opravdu šťastná, že jsem to dokázala. Na rušné křižovatce, která následuje, mám poprvé pocit, že to nezvládnu.
V ruce bílou hůl, slyším kolem sebe ruch ulice. Nikdy jsem si jej takto neuvědomovala. Cítím se bezradná, čekám, že mne každou chvíli něco musí srazit. Hlas Tomáše mne na závěr uklidní. „Teď odhrnu tento závěs, zavřete oči, až vyjdete, to světlo vás oslní," radí mi.
Ale já nechávám oči doširoka otevřené, abych mohla vnímat sobotní, prosluněný den jinak, než dlaněmi. Zároveň ale cítím velký obdiv k těm, kteří jej jen takto vnímají.