Jaké to je zapomínat? Na věci, na přátele, na rodinu i na život?

Brilantní komedie z pera Kazimíra Lupince nenásilným humorem, s nadsázkou a lehkostí seznamuje diváka s palčivým problémem současnosti: se stářím se všemi jeho strastmi. Divadelní hru zlínského divadla Upokojenkyně vybrala odborná porota do hlavního programu na Grand festival smíchu v Pardubicích.

„Autor při psaní čerpal z osobní zkušenosti z návštěv u prarodičů v domově pro seniory. I díky tomu téma stáří podává tak, že se skrz slzy člověk musí smát,“ řekl ředitel divadla a zároveň režisér inscenace Petr Michálek.

„Díky tomu, že jsem měl všechno odžité, jsem si byl jist, že dokážu balancovat na hraně, za kterou by se jít nemělo,“ uvedl Kazimír Lupinec, vlastním jménem Jan Červený, který hru napsal pro kladenské amatérské divadlo V. A. D.

Autor si původně jednu z rolí, postavu syna Vlastíka, napsal pro sebe. Ve Zlíně připadla Radoslavu Šopíkovi. Jeho matku Annu, nemocnou devadesátiletou seniorku, ztvárňuje Jana Tomečková, kamarádku z domova důchodců Marii pak Milena Marcilisová. 

„Mi řekni, proč je to na světě tak debilně zařízený. Když je ti třicet, tak nevíš, co dřív… děti, barák, splácení na hypotéku… A když jsi pak starej a máš čas, tak na knížky nevidíš, nic už dělat nemůžeš, jenom ležíš, koukáš do stropu a čekáš, jestli tě někdo poctí alespoň několikaminutovou návštěvou,“ zní ve zkratce z divadelních prken.

Ve středu zájmu je domov důchodců a Anna s Marií. Dvě seniorky obývající společný pokoj. Jejich svět se skládá z televizních seriálů, křížovek a pravidelných dávek léků. A hlavně z čekání na třicetiminutovou návštěvu nejbližších.

„Podobné situace z našeho Domu pokojného stáří samozřejmě známe: to čekání na návštěvu, na chutné jídlo, na trochu rozptýlení, pohled na věci zvenku,“ uvedla ředitelka Naděje Kateřina Pivoňková. Každý klient má svůj příběh. Někdy se prý mohou jen podle neverbálních projevů dohadovat, co nemocný prožívá, jak se mu daří.

TESTUJTE SE A NEBUĎTE SAMI

Po každé repríze na domácím jevišti pořádá divadlo s Nadějí besedu s odborníky i laiky. „Mnoho diváků je zasaženo obrazem tíživé situace lidí s demencí i jejich příbuzných,“ vysvětlila ředitelka Naděje. Při besedách zdůrazňují dvě věci: včasné diagnostikování nemoci a to, že na tuto nemoc nesmí být nikdo sám. Ani nemocný ani pečující.

„Když se podaří demenci včas diagnostikovat, je velká šance na prodloužení doby jen s menšími potížemi. K včasnému stanovení diagnózy pomáhá testování paměti,“ vysvětlila.

ODVÁŽNÝM ŠTĚSTÍ PŘEJE

Text nominovaný na Cenu Marka Ravenhilla doposud zaujal pouze amatérská divadla. Zlín je první profesionální scénou, která si „troufla“ zařadit hru na repertoár. Soutěžní Grand festival smíchu se koná 21.28. ledna 2019. Zlínské divadlo se v programu akce neobjeví poprvé. V minulosti v Pardubicích představilo například komedie Dokonalá svatba nebo Ruské loto.

Co je Alzheimerova nemoc a jak se s ní dá žít?
Jde o degenerativní onemocnění mozku, které se projevuje poruchami paměti, myšlení, orientace. V pozdějším stadiu potřebuje nemocný péči ve všech oblastech života. Nemoc se nedá vyléčit. 

„Musíme se však naučit s ní žít, ve společnosti vytvářet podmínky, aby se s nemocí dalo žít dobře,“ vysvětlila ředitelka zlínské Naděje Kateřina Pivoňková. Nemocných podle ní bude stále přibývat.

Ti pak potřebují včasnou odbornou léčbu, chápající lidi okolo sebe, vstřícné a bezpečné prostředí. Příbuzní nemocného pak podle ní potřebují odbornou podporu, chápat projevy nemoci a tak svého blízkého lépe snášet.

Je nezbytně nutné kombinovat domácí neformální péči s profesionální anebo alespoň rozdělit péči mezi více osob. Péče je nesmírně náročná a nemůže ji zvládnout jeden člověk dlouhodobě sám.