„Mám radost, když dělám jiným lidem radost,“ říká o svém koníčku sedmatřicetiletý speciální pedagog ze Základní školy Vizovice.

Mladý učitel se o umění začal zajímat jako student gymnázia.

„Má cesta ke tvoření odstartovala když jsem měl patnáct let. Začal jsem kreslit a chytlo mě to. Proto jsem se rozhodl tento obor studovat, ale neměl jsem za sebou žádné zušky ani umělecké školy, žádné umělecké základy. Proto jsem se k tomuto oboru dostal mnohem později. Začal jsem na brněnské fakultě studovat speciální pedagogiku a výtvarný obor,“ přiblížil své začátky vizovický učitel a umělec.

Studium ho zavedlo do Řecka na výměnný studijní pobyt. Nejen, že zde získal nové přátele a zkušenosti, poznal se zde i se svou ženou, se kterou má dnes tři děti.

Josef Pšenčík měl podle svých slov pro svou uměleckou dráhu ty nejlepší vzory, které mu byly inspirací.

„U nás se vždy tvořilo, babička a teta dělaly vizovické pečivo, bratranec je architekt, toho jsem vždy obdivoval jak kreslí. Oni byli mé první inspirace,“ říká umělec, který nejčastěji zobrazuje portréty a figurální umělecká díla.

„Asi nejvíc, když se zpětně podívám, tak ztvárňuji postavy, figury mě zajímaly vždy, pokaždé se objeví ve všem, co dělám,“ přiblížil Josef Pšenčík. Čas také již uhladil jeho umělecké tahy. „Tvořím již svým stylem, automaticky, náhodou. Když pracuji s dřevem, je to v podstatě stejný princip: vezmu si kus dřeva a nechám se jím inspirovat. Tvořím volně, nemám cíl, jak a co z toho bude. Nechám to dřevo, ať si řekne samo, jak bude nakonec dílo vypadat,“ svěřil se Josef Pšenčík.

Materiál na svá díla najde prý vždy kolem sebe.

„Jsem recyklátor, hodně recykluji, když něco najdu v kůlně, ve stodole nebo v lese, tak to vezmu a začnu tvořit, pak třeba od toho odejdu a po roce se k tomu vrátím a může z toho nakonec vzniknout něco jiného,“ usmál se umělec. Podle něj se inspirace ale vždy dostaví.

„Nechávám se inspirovat vším, co je kolem mne. Ta inspirace se nějak dostaví, zkouším vše, na vše se snažím přijít sám,“ doplnil pedagog.

Podle něj ho rodina v jeho koníčku podporuje, dokonce děti jsou v tátových šlépějích.

A i když již vystavoval v Řecku, Anglii, Brně, Zlíně, asi největší radost má, když se nad jeho díly potěší Vizovjané. Jako například nyní, kdy doslova vymaloval fasádu jednoho domu nedaleko náměstí ve Vizovicích.

„Na té stěně toho domu se vyřádili sprejeři. Jeho majitel a příbuzný mě požádal, abych mu pomohl a zeď pomaloval, opravil. Nakonec nás společně napadlo, aby byla malba na stěně domu věnována lidem, kteří jsou s domem spjati. Tak je tam děda, který ten dům postavil, moje prateta a pak jsou tam jeho rodiče, i můj otec,“ představil své dílo Josef Pšenčík.

Jedna ze sošek, které vytvořil, zdobí i dům Bolka Polívky, kterou dostal ve Vizovicích ke svým 70. narozeninám.

Vizovjané se mohou těšit i z drátenických výrobků Josefa Pšenčíka.

„Snažím se, když třeba drátuji, ta díla vyvěsit do města s tím, že když je někdo uvidí, tak z nich bude mít radost,“ prozradil.

V době, kdy vedl Josef Pšenčík výtvarný kroužek a učil ve škole „výtvarku“, tak podle svých slov podporoval v dětech to, aby se umění nebály.

„Snažil jsem se vést děti k tomu, ať tvoří, ať se toho nebojí, že vše se dá zvládnout, jen se to musí zkusit. A musí se to zkusit třeba stokrát nebo tisíckrát, aby dospěly k nějakému dobrému výsledku. Umění je skvělé, že je v něm úplná svoboda. Každý by měl dostat papír a barvy a měl by se v tom duchu vyjádřit jak chce.