Kolektivizace zemědělství smrskla i nabídku potravin. Kdo měl to štěstí a zavítal do západního Německa v šedesátých letech žasl, ba plakal nad výběrem v každém třeba i venkovském supermarketu. Při tom před pár lety bylo Německo dočista zpustošeno, zatímco českého hospodářství se hrůzy války dotkly jen okrajově.

Husákův režim vsadil po okupaci v osmašedesátém roce na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Převažoval skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V četných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Seděli tam s nimi často i jejich šéfové.

Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu.

Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci.

Lidé sice měli co jíst, měli se do čeho obléknout, ale toužili po hezkých a skvělých věcech. To byly většinou západní výrobky. Začínalo to v dětství. Igráček nebo Merkur byly sice dobré hračky, ale kluci chtěli lego a angličáky a holky pravou barbínu. Domácí či východoněmecké napodobeniny nikoho netěšily, i když ani ty nebyly úplně špatné.

"Záchrana" z tuzexu

Už děcka však chtěla mít statusové věci a to byly většinou věci ze Západu. Sehnat je bylo těžké. Rodičů, kteří mohli služebně vycestovat třeba do Paříže a za ušetřené diety koupit potomkům malý dárek, bylo minimum. O něco snažší bylo sehnat tuzexové bony od ilegálních překupníků, takzvaných vexláků. Za bony si pak mohl i prostý člověk pořídit vytoužené věci v prodejně pro vyvolené.

Podívejte se na hračky za socialismu:

Honba za západním zbožím se znásobila v pubertě. Děti či mládežníci, kteří se mohli pochlubit pravými džínami Levi’s, poskočili do vyšší společenské vrstvy a vrstevníci jim záviděli. Některé školy ovšem džíny, pokud na nich byly anglické nápisy, zakazovaly, stejně jako potištěná trička, delší vlasy u hochů a líčení u děvčat. To se uvolnilo až ke konci osmdesátých let.

Socialistická elektronika byla zaostalá. Už proto, že k největším výrobcům v takzvané socialistické soustavě patřilo Bulharsko. Kdo si v zahraničí pořídil walkman, těšil se obdivu. U krásných západních stereo věží se scházely party a poslouchaly jiný zvuk, než jaký jim mohly poskytnout kotoučové magnetofony Tesla. Osobní počítače mělo ještě na sklonku osmdesátých let jen pár šťastných jednotlivců. Touha po západním zboží byla ale taková, že mnohým stačilo, když se mohli honosit plastikovou taškou s nápisem Adidas.

Dospělé ženy toužily po krásných šatech a špercích, muži po rychlých a elegantních autech. Dámy byly většinou odkázané na německý časopis Burda, který byl k dostání. Přinášel spoustu moderních střihů, ze kterých se daly spíchnout báječné šaty, i když doporučená látka musela být často nahrazena nějakou levnější. Na konci osmdesátých let se víc a víc osmělovala domácí krejčovství. Bylo víc a víc módních přehlídek, i když byly mnohem skromnější než dnes a modelkám se říkalo manekýny.

Kdy dostal herec Jan Hrušínský první džíny? Kdy europoslankyně Kateřina Konečná?

Průměrná rodina si mohla po dlouhých letech našetřit na auto. Mohl to být jednoduchý bakelitový trabant z NDR, rumunská Dacia či ruský Žigulík. Největší sháňka byla po škodovkách, i když i ty byly lacino provedené a poruchové. Když přišel na trh favorit, daleko nejlepší auto v socialistické soustavě, stály se na něj i třídenní fronty. Vyvolení ho měli samozřejmě bez nich. Západní auta, včetně mercedesů, se dala koupit v tuzexu, byla všechna šíleně drahá. Kdo měl štěstí narazil třeba na simcu nebo renaulta či fiata v autobazaru, ale chtělo to známosti. Většině mužů a kluků tak nezbývalo, než okukovat bouráky, ve kterých přijížděli nečetní turisté ze Západu.

Po revoluci se lidé nemohli „západního“ zboží nasytit a nakupovali ho za nesmyslné ceny. Postupně zjišťovali, že ne všechno za Západu je dokonalé, jen proto, že to odtamtud pochází. Dnes výrobci s hrdostí poukazují na to, že prodávají domácí značky. Některé, za socialismu vysmívané ,se dočkaly renesance. Kdo by tehdy pil kofolu, kdyč mohl mít coca colu? Znovu se dobře prodává zmrzlina míša nebo paštika májka, o renesanci se snaží i panáček Igráček. A škodovky si lidé nekupují proto, že jsou levné a nic jiného dohromady není. Považují je za nejlepší auta.

POSLEDNÍ REVOLUCE

Z knihy Poslední revoluce - obal knihyMartin Komárek
Herbert Slavík

Jak jsme žili (1985 – 1992)
Pamětníci si vzpomenou a mladší se dovědí, jak to bylo doopravdy. Fotografie, glosy, reportáž, analýza, ale především mimořádný knižní počin.

Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.

Martin Komárek je jedním z nejznámějších vnitropolitických komentátorů. Do Mladé fronty nastoupil v roce 1985. Jakožto syn významného protagonisty listopadových událostí Valtra Komárka měl přístup k mnoha zákulisním informacím, které zde poprvé využívá. Autoři společně pronikli pod povrch doby a dali dohromady knihu, která osloví všechny generace.

Jedinečná výpověď obrazu a slova. Od slábnoucí diktatury konce let osmdesátých, přes revoluční vzepětí listopadových událostí až k nové demokracii a hořkému dělení republiky.

170x230 mm, 544 stran, tloušťka 55 mm, vázáno, ražba, cca 200 fotografií, z nich mnoho publikováno poprvé, EAN 978-80-7252-830-1, MC 599,-Kč