„Dodnes si vzpomínám, jak to probíhalo. Na hřišti jsem byl snad tři vteřiny a objevil se sám před brankou. Hodně mě to mrzelo, dodnes to mám někde v telefonu na videu. Bylo to selhání. Trenér Brückner mi to vyčítal hned,“ konstatuje trpce dnes 42letý Vozábal.

V době konání letních australských olympijských her, které se netradičně pořádaly od poloviny září do začátku října, mu bylo o 21 let méně. I po více než dvou dekádách dobře ví, že svěřenci tehdejšího trenéra Karla Brücknera mohli přivést lepší výsledek.

„Pamatuji si na remízu s Amerikou 2:2. Druhý zápas jsme ostudně prohráli s Kuvajtem, se kterým jsme dostali gól z trestňáku z dálky. A to jsme počítali s výhrou. Museli jsme to dohánět s Kamerunem, k postupu na jeho úkor jsme potřebovali zvítězit. Nakonec celou olympiádu vyhráli,“ vybavuje si stále velmi přesně.

Poslední místo ve skupině C se dvěma body Vozábala mrzí o to více, že mužstvo bylo velmi kvalitní. Se lvíčkem na hrudi nastupovali Marek Jankulovski, Tomáš Ujfaluši, Milan Baroš, Radoslav Kováč nebo Roman Týce. „Mužstvo bylo abnormálně silné, v nominaci jsme tehdy měli velká jména, ze kterých se později stali skvělí fotbalisté. Osobně jsem věděl, že má minutáž bude minimální. Působil jsem tam tak spíše jako kompars,“ usmívá se Vozábal.

Jak také přiznává, pro tehdejšího hráče Českých Budějovic se jednalo o největší okamžik fotbalové kariéry. „Pro mě určitě ano, následně jsem nic pořádného nedokázal. Kluci toho dosáhli mnohem více, hráli v cizině, z čehož těžil český fotbal. Byl to základ budoucí reprezentace. Takový Tomáš Ujfaluši musí olympiádu mít snad jako osmou v pořadí – hrál Ligu mistrů, Mistrovství Evropy,“ připomíná mimo jiné kariéru vítěze Evropské ligy a Superpoháru UEFA.

Martin Vozábal během kariéry odehrál šest zápasů za reprezentaci do 21 let, přičemž si připsal jednu branku. Další start přidal právě na olympijských hrách. Do seniorské reprezentace se však nikdy nepodíval. „Může to být silnější generací. Na druhou stranu jsem byl trochu línější, dokázal jsem si to nějak omluvit,“ říká na rovinu.

Trenérem reprezentačního výběru České republiky byl Karel Brückner, který o čtyři roky později dovedl českou fotbalovou reprezentaci k bronzu na Mistrovství Evropy. „Byl takový, jak ho známe z televize. Věděl, co dělá. Byl hodně zkušený, tým ho bral. Když vstoupil do kabiny, tak pomalu ani nic říkat nemusel. Měl okolo sebe výborné lidi, včetně Míry Beránka.“

V dějinách samostatné České republiky se žádná další fotbalová tuzemská parta na olympiádu nepodívala. „Nejblíž k tomu měl Víťa Lavička. Klíč je pro Evropu specifický, nemá tolik míst. Na olympiádu se kvalifikují země, které se nedostanou ani na Mistrovství světa. Každopádně je to k zamyšlení, něco asi není dobře, když generace nerostou.“

Účast na olympijských hrách je pro každého sportovce splněným snem, nevyjímaje Martina Vozábala. Fotbalový turnaj však čítá svá specifika, včetně dřívějšího začátku. „Nezúčastnili jsme se ani zahajovacího ceremoniálu. Už si však nepamatuji, zda to pravidla neumožňují nebo jsme v té době byli úplně někde jinde.“

„Olympiáda bezpochyby byla skvělým zážitkem. Akorát škoda, že jsme nebyli součástí olympijské vesnice. Bydleli jsme v jiných resortech. Byly tam však všechny fotbalové týmy jako Brazilci, Slováci. S našim mužstvem jsme se alespoň podívali do olympijského domu,“ vybavuje si na cennou zkušenost.

Ačkoliv měli velmi zaneprázdněný program, tak během tří týdnů zažili i mimo sportovní zážitek. „Byli jsme však jen v přírodě a u Opery. Hodně jsme létali, byli jsme v Brisbane, Canbeře a Sydney. Do Austrálie se na druhou stranu málokdo dostane,“ váží si účasti v Austrálii.

Devět let po olympiádě Martin Vozábal nastupoval ve Zlíně, kde ve 25 zápasech druhé nejvyšší soutěži vstřelil čtyři branky. „Bylo to pěkné, velmi fajn. Měli jsme smůlu, neudrželi jsme druhé postupové místo, předběhlo nás Ústí. Disponovali jsme dobrým týmem. Moc se mi tam líbilo, co se řeklo, to platilo,“ libuje si někdejší záložník.

Ve Zlíně však setrval pouze jedinou sezonu. „Končil jsem profi kariéru, měl jsem k tomu rodinné důvody. Poprosil jsem pana Červenku, který mně vyšel vstříc,“ pochvaluje si gesto majitele klubu.