Petr Michálek je ředitelem Městského divadla Zlín

Nemám rád ty kupované, myslím ty z polystyrenu či jiné průmyslové pěny, které se vám rozpatlají a přilepí už při napařování, natož v omáčce.

Naopak čas od času zatoužím po knedlíku špenátovém či špekovém, zkrátka a dobře po knedlíku, který už v podstatě není jen druhořadou přílohou, nýbrž gurmánským zážitkem sám o sobě.

Sledoval jsem proto v minulosti mnoho televizních pořadů na toto téma, brouzdal po internetu na provoněných serverech, vyptával se babiček a maminek. A vždy se dopracoval k tomu zaručeně nejlepšímu receptu, který prostě nelze zkazit.

Jeden byl sáčkový, druhý v mikrovlnce, třetí snad i v utěrce. Výsledek byl ale vždy stejný. Slyšíte a cítíte, co všechno se skrývá ve slově „rozblemcaný“? Tak přesně takové byly moje knedlíky.

Nedávno jsem ale navštívil Evu Daňkovou, mimo jiné herečku Městského divadla. A ta mi dala další, hrníčkový recept. Musel jsem uznat, že zní skutečně jednoduše a že tentokrát už to skutečně nemohu pokazit.

Vše jsem proto smíchal podle doporučení. Jenže ono to bylo ve výsledku takové… řídké. Měl jsem před očima tak silnou vidinu tvarování knedlíku, že mi vůbec nedošlo, že to v tom hrnku asi ztuhne. A tak jsem přisypával a přisypával, a pak to do málo vymazaného hrnku „vpatlal“ a pak vařil asi hodinu, pak celý večer dlátem z hrnku knedle doloval… No, nebylo to špatné, ale…

Nicméně poprvé jsem cítil, že cesta je správná. A příště to zkusím znovu. Však ono to jednou vyjde. A já k dobré kačence na zázvoru přiložím kromě dušeného zelí ty nejlepší knedlíky na světě. Mimochodem: jestli máte nějaké doporučení, jak na to, nebo nějaký recept, který je „vyloženě zaručený“, pošlete mi ho. Můj mail najdete na webových stránkách divadla. Předem děkuji.