Petr Michálek je ředitelem Městského divadla Zlín

Ráno jsem přišel k autu a zjistil, že mám vypuštěné obě dvě pravé pneumatiky. První, co mě napadlo, byl klasický defekt, ale ten „double” mě zarazil. Pozoruhodná shoda okolností. No nic. Auto jsem nechal nahustit a doufal, že si jenom někdo hrál s ventilky.

V poledne jsem šel pro něco na poštu. Cestou přes náměstí se ke mně přidal neznámý muž a oslovil mě. „Hele, máte chvilku čas?” Zareagoval jsme poměrně automaticky. „Nemám.“ On se ale nedal: „Tak momentík, snad to nebude tak horký.” Bylo dusno, těsně před bouřkou, a nevím proč, ale slovo „momentík” mě nenechávalo klidným. V ruce měl nějaké letáčky, snad anketní lístky, prodával zájezdy do Řecka, nebo kam. Rozumím pouličnímu prodeji, rozumím i jisté míře překročení anonymního „okruhu veřejné samoty” při takové práci, sakra, proč je ale drzý? Trochu jsem se proto otočil a řekl mu: „Nechci s vámi mluvit a nemluvte se mnou tímhle způsobem.” Lektoři kurzů asertivity by ze mě asi měli radost.

Odpoledne jsem se díky servisu dozvěděl, že ty pneumatiky nebyly vypuštěné, ale proříznuté. To znamená, že někdo šel a cíleně, či zcela nahodile (to není až tak podstatné) šel a píchl si. Jaký měl při tom asi pocit? Proč to vlastně udělal? Tady už mi asertivita nestačila. To hlavní mě ale ještě čekalo.

Před derniérou Ondiny jsem stál v Divadelní ulici a hlídal prázdné místo na parkovišti. Každou chvíli měla totiž přijet babička, která sotva chodí. Chtěl jsem, aby to měla co nejblíž. V tom přijelo auto a zhruba padesátiletá šoférka začala na místo nacouvávat. Mával jsem rukama a volal: „Obsazeno, tady ne, obsazeno.” Nic. Řidička poodjela a začala na místo najíždět předkem. To znamená do mě. V klidu jsem tedy otevřel její dveře a oznámil jí, že v tomto divadle pracuji jako ředitel (to, pravda až tak podstatné nebylo) a že tu stojím proto, abych držel místo jinému autu. Připadal jsem si jako v restauraci, kde držím stůl a někdo mě chce vyhodit. Paní to ale bylo jedno a začala do mě dál najíždět. V tu chvíli jsem začal volat Městskou policii. To už zabralo. A paní, mimochodem divačka, jak jsem pochopil až ve foyer, poodjela na jiné místo.

Co k tomu říct? Hlavně nedělat unáhlené závěry. Snažit se vnímat věci pozitivně. Z jistého úhlu pohledu to vlastně nebylo špatné…