Posledních pět let mám to štěstí, že díky zaměstnání ve Zlínském deníku je práce i zábavou. A vášní.

„Jsi totální blázen," slyšel jsem o sobě už několikrát.

Možná. A proč vlastně ne?

Zarostená tvář vousy během play off je už samozřejmostí. „Vypadáš hrozně. Kdy už se konečně oholíš?" slýchávám rok co rok stejné průpovídky od svých nejbližších.

Jeden pokoj v panelovém otrokovickém bytě je pak mým malým soukromým muzeem.

Nevěříte? Pojďte se mnou na malou procházku.

Dvě poličky nesou na sto školních sešitů polepených články z novin za posledních patnáct let i unikátní starší kousky. V policích regálů jsou seřazeny šanony se zápasovými programy Zlínské buly. Vlastním i hrané hole bývalých hokejistů Luďka Čajky, Jiřího Králíka, Miloslava Sedláka, Tomáše Kapusty, Jaroslava Santariuse či Romana Hamrlíka. Žlutomodré dresy s G nebo beranem na hrudi i novější kusy.

Na dvacet druhů zlínských šál. Sběratelské kartičky od nejstarších kusů po nejnovější, puky s motivem Zlína, vlaječky, fotky nebo plakáty. „Co s tím vším budeš dělat?" ptají se mě ještě dnes občas rodiče.

Stále je to sen, ale co třeba jednou otevřít hokejové muzeum pro širokou veřejnost? Ostatně na mých webových stránkách o historii zlínského hokeje se pro něj vyjádřilo 71 procent hlasujících.

V neposlední řadě pak spoustu času zabere i provoz webu, kde skládám obrovské puzzle s dílků klubové historie nejpopulárnějšího sportu ve městě.

„Ty se máš, že se znáš s hokejisty a chodíš zadarmo na zápasy," slýchávám občas od svých známých.

Třeba někteří mě budete závidět i účast na dnešním pátém zápase finále a případné oslavě druhého mistrovského titulu. To je ale pro mě odměna za celoživotní dřinu.