Dnes, ve středu, kalendář vykreslil tu březnovou osmičku, která patří jen a jen ženám. Našim babičkám, matkám, manželkám, dcerám a dívkám.

Osmý březen připomene jejich něhu, ochotu, zručnost, píli i pracovitost. Muži dnes za nimi přichvátají s kytičkou květin, třeba červeným karafiátem, který byl už v minulosti symbolem Mezinárodního dne žen (MDŽ), aby jim poděkovali za všechno, co pro ně dělají, co od nich budou v těch příštích dnech letošního roku považovat za samozřejmé.

Nabízí se otázka, zda slavit či neslavit MDŽ, který se stal během několika desetiletí 20. století jakýmsi nástrojem politické propagandy?

Svátek žen jako mezinárodní ani u nás nezahynul. Jako významný den se vrátil do našich kalendářů v roce 2004. A tak si myslím, že by se měl slavit. S kým, kde a kdy, v tom se dnes může každý z nás mužů rozhodnout sám a svobodně. Nikdo nenutí žádného muže, aby kupoval ženě kytičku, bonboniéru či jiný dárek. Jsem ale toho názoru, že každá žena si alespoň jednou do roka kytičku květů zaslouží.