Většinou, když z našeho života odchází něco, co bylo jeho součástí, dostaví se sentiment, který nás nutí listovat vzpomínkami, které s mizejícím objektem souvisejí. Podobně to má spousta lidí s aktuální demolicí nejstarší budovy Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně – Fakulty technologické.

Každý to má možná jinak, nicméně ani mě v tomto případě hodnocení nemůže minout. Dům stával v pulzujícím centru města, prakticky přímo u tranzitní tepny. Kolem něj totiž tisíce lidí po desetiletí každé ráno mířili z autobusového i vlakového nádraží do práce ve Svitu a ti mladší z nás svého času do gottwaldovských internátů a středních škol. Odpoledne se kolem tohoto bloku davy pro změnu hrnuly k nádražím, aby nás hromadná doprava rozvezla do domovů.

V těsném sousedství fakulty jsme v 80. letech minulého století často mířili do sálu Klubu kultury, kde se tehdy mimo jiné konávaly koncerty kapel. Budova fakulty však byla rovněž svědkem našich cest na sousední koupaliště Baťák, vyhlášené svou vyhřívanou vodou, které ale v 90. letech minulého století zpustlo a proměnilo se v postupně chátrající tržišťovou zónu. Na velké proměny okolí tato budova shlížela po téměř sto let.

Najednou ale přišel čas, aby němý svědek našeho žití ustoupil nové době a dal přednost modernímu věku. Každá generace bývá přesvědčena o tom, že s ní odchází do minulosti ten lepší svět. Doufejme, že v tomto případě je to jen o přirozené náhradě za přestárlou existenci něčeho, čehož výměna uvolní místo areálu třetího tisíciletí…