MgA. Petr Michálek, autor je ředitelem Městského divadla Zlín

Kdyby jí číšník jejího pstruha vyměnil za bačkoru svého děda, nic by nepoznala. Dál by četla aktuální „info“ ze světa a vše čas od času zapila vychlazeným Veltlínkem.

Sledoval jsem ji v matičce Praze kousek od Staromáku velice pečlivě. Sám totiž u jídla s oblibou čtu. Nemám, pravda, sice „iphone“, ale taková sobotní snídaně či oběd s Lidovkami, to je pro mne skutečné potěšení.

Teď jsem ale čekal na schůzku s panem ministrem, noviny jsem neměl, nikdo mi nevolal, takže jsem byl v tak trochu nezvyklém rytmu každodenního kolotání a vytáčení (telefonního i psychického) a tak trošku navzdory pojídal vrabce se špenátem v klidu, sousto po soustu, dokonce jsem si vzpomněl, jak jeden doktor na Radiožurnálu vyprávěl o tom, jak je důležité každé sousto rozžvýkat, jak jen to jde. Chudák vrabec.

A kolem mne všichni nasávali informace jako hladoví lvi. Ta lačnost všechno to pochytat, pochroustat, pochopit! Marná ovšem to snaha. Informací dnes je tolik, že prostě není možné vše vstřebat. Čím víc si to však uvědomujeme, o to víc požíráme.

Vidím to sám na sobě. Odpovídám na nějaký dopis a jsem schopen se během této činnosti podívat na nové maily, nové aktuality ze světa, nový článek o pochodu divadelníků v Brně na protest proti avizovanému snížení dotací. Těkám, lapám, chytám neviditelnou směs informací. Nový druh závislosti? Co z toho, že vím, že právě teď byl zabit Kaddáfí? Nebo jinak, co by se stalo, kdybych se to dozvěděl až zítra, za dva dny, za měsíc? Nic, vůbec nic. Pochopitelně. Naopak, získal bych v hlavě trochu volného prostoru, klid a soustředěnost.

Snažím se s tím proto aspoň trochu pracovat. Stahování mailu jsem nastavil na manuální, resp. stahuji je, až se rozhodnu, že je chci číst, tedy nikoli automaticky hned, jak přijdou.

Omezuji Skype a Facebook a všechnu tu sociální virtualitu. U oběda nečtu, ale jím. Trpělivě žvýkám, v klidu polykám a raději promýšlím, o čem napsat další blog.