Petr Michálek je ředitel Městského divadla ve Zlíně

Možná tím chtěl pisatel naznačit, že jeho názor je obecně platný, či spíše že se s ním apriori ztotožňují všichni, možná šlo jen o obecnou masku, jakousi schovávanou za neidentifikovatelný dav. Ať tak, či tak, je mi to vlastně jedno. Napsat svůj názor a nepodepsat se považuji za nanejvýš zbabělý čin.

Ten poslední anonym se týkal jednoho hosta, který v divadle vystoupil, a podle pisatele na to neměl právo. Ten předtím zase jednoho zaměstnance, který údajně dříve morálně selhal, a proto bych ho měl okamžitě vyhodit. Usmívám se vždycky tomu obsahu, ale ne radostně, spíše smutně, ten úsměv spíše zmrzlý je.

Vždycky se totiž přes ta slova, ručně či strojem napsaná, přenesu do okamžiku, kdy je autor psal. Slyším, jak dýchá. Krátce. Zběsile. Jak nevnímá blikání lampičky, zvuk projíždějícího auta. Vše soustředí do těch slov, která prostě musejí ven. A co mě vždycky zajímá nejvíc - jestli se mu uleví, když dopíše.

Pokud ano, nějaký smysl to vlastně má, protože jestli to, alespoň na chvíli, oddálí další hněv a frustraci pisatele, stojí to vlastně za to. Já to vždycky zmačkám a vyhodím do koše, on (možná ona) je spokojen.

Pokud ne, ha! Jen si to představte. Jak nemůže vidět mou reakci. Jak si představuje, že chodím nervózně po kanceláři, ale nemá tu jistotu. Co když to, sotva co hodí dopis do schránky, ještě zvíří jeho nervozitu a napětí?

A pak, říkám si, proč se pisatel vlastně nepodepíše? Ať už ho znám, či ne, proč se chce schovávat? Proč se tak často a rádi schováváme, když říkáme svůj názor?

Nedávno jsem jel autem a poslouchal rozhovor s mým oblíbencem, Jaroslavem Duškem. Volající se ho ptal, jestli po všech těch „kecech o ekologii“ ví, kolik je škodlivých látek v autě, a jestli tím pádem nejezdí autem nebo jestli tedy má auto na hybridní pohon a kolik je jedu ve vzduchu a jestli tím pádem nedýchá.

Dušek se pousmál a odpověděl, že neví, zato ví, kolik je jedu v jeho otázce. Milé. Něžné. A povzbudivé. Potom říkal, že tyhle konflikty a vlastně i hádky zapomíná, od sebe odhazuje. Poklona. Já to neumím.

Anonymní dopis zmačkám, zahodím, přesto o něm vím. O všech, které zatím došly. Nějak je nemohu vymazat. Musím se to naučit.