Staré seriály jsou z pohledu prostého diváka sympatické v tom, že nabízejí pohled do doby, kdy byl život bezstarostný. Tedy alespoň na první pohled. Prakticky všichni měli práci (byť ji mnozí jenom předstírali, ale to ostatně u některých setrvalo do dneška), hospodářská krize byla na Východě neznámým slovním spojením, nikdo v tuzemsku neřešil osud eurozóny a „uprchlíky" byli Vietnamci, ze kterých však nešel žádný strach .

Socialismus měl totiž tu pseudovýhodu, že uměl šikovně zakrývat nejrůznější negativa. Jinými slovy řečeno, nesmělo se o nich veřejně mluvit, natož aby se ta nejzávažnější dostala na obrazovky.

Čas plyne dál, svoboda s sebou nese i výrazně větší míru zodpovědnosti za sebe sama a média informují o podstatně větších nešvarech, než jsou krádeže cihel v JZD či nesplněný plán pětiletky. S tím vším se musí každý vyrovnat a únik od reality může nabídnout právě sledování seriálů z dob normalizace, z nichž řada z pohledu filmového řemesla není úplným kýčem.

Je to špatně? Vůbec ne. I drbna Kelišová z trilogie Slunce, seno… by se totiž na to všechno kolem nejradši vyprdla a sedla si večer spokojeně k televizi. Právě třeba k Chalupářům.

David Karola, šéfredaktor Zlínského deníku