MgA. Petr Michálek, autor je ředitelem Městského divadla Zlín

Mandarinky, cukroví i česnečka

Doma to vonělo, zdobil se byt, čekalo se. Den dva před Štědrým dnem jsem již nemohl dospat. Nedočkavost mne probíjela doslova jako elektrický proud. Dodnes si pamatuji, jak jsme šli nakoupit na Vánoce a nechali v obchodě astronomických šest set korun. Ve špajzce se řadilo sedm velkých pomerančových limonád a na stole v obýváku furt přibývalo voňavých mandarinek.

Taky si pamatuji ten trojtalíř na cukroví, dole byl ten největší, nahoře ten nejmenší, na ten máma dávala vosí úly, které jsem měl nejraději. Konečně Štědrý den. Na oběd česnečka. Nic víc. Podvečerní procházka a tátovy důležité otázky. Došli jsme i se sestrou vždycky až k břízkám a vraceli se celí promrzlí. Pak vana, něco fešného na sebe a už už ke stolu.

Rychle to sníst a zase - čekat. A rodiče si přidávali a táta ne a ne zajít na ten záchod, což nějakým záhadným způsobem vždycky souviselo s příchodem Ježíška. Jednou šel dokonce ven s košem, což mě nanejvýš udivilo. Ten rok dostala sestra kolo.

Dívám se ven z okna, do tmy, takže vidím víc sebe než hvězdy, a čekám na Ježíška. Cililink. Ten modrý zvoneček vidím dodnes a myslím, že ještě stále žije, že se nerozbil. Koleda. Dárečky. Jeden po druhém, rozbalování, popíjení, druhá večeře. A pak konečně do postele, protože to čekání člověka tak unaví, s novou knížkou pod polštářem.

Už se jenom pětkrát vyspíme a přijde Ježíšek. Přeji vám všem, ať si to čekání vychutnáte. Čekání, nebo chcete-li očekávání, je nanejvýš vzácné. I o tom si jistě budeme povídat se zlínskými faráři v rámci Sdílení 20. prosince.

Zároveň se s tímto blogem s dovolením na chvíli odmlčím. Po šedesáti každotýdenních „blozích“ cítím, že to chce pauzu. Začal jsem se opakovat, nestíhat a poznámka napiš blog byla mi čím dál větší noční můrou. A to bych nerad. Tak ještě jednou: Veselé předplatné a šťastný nový rok!