Nezávidím těm, kteří musejí namísto letních radovánek řešit vytopené obydlí či ještě hůře – přijít o svého blízkého při povodni.

Ono i samotné vyklízení a počítání škod ve svém vlastním obydlí není příjemné. Vím, o čem mluvím. Náš půldomek byl jedním z desítek těch, které v roce 1997 spláchla voda v Otrokovicích. Pohledy do zabahněných a rozmočených místností na morálce nepřidá.

Dokud jde „jen“ o sklepy a garáže, dá se nad tím skoro mávnout rukou. Jak se však voda dostane do obytné části, člověka to psychicky zlomí.

Těžko popisovat pocity při pohledu na prázdná a zničená místa příbytku, kde člověk léta pamatoval televizi, gauč, dětskou postýlku či fotku po babičce. Nezbývá potom nic jiného, než se vrhnout do práce s odklízením a věřit, že se dá všechno do původního stavu. Plus počítat s tím, že se voda může vrátit. To nikdo neovlivní.

Každopádně doufám, že ty deštivé okamžiky na začátku prázdnin nejsou nějakou předzvěstí pro celé prázdniny. Mám v plánu si užít slunce a ne se brodit po městě v kalužích mezi kachličkama s překvapením. Jestli máte někdo vypínač DÉŠŤ/SLUNCE, tak ho, prosím, přepněte doprava. Hodně lidí to jistě ocení. Nejvíce ti u řek.