Touto parafrází pokouším se sám sebe vrátit zpátky na zem. Zklidnit mysl. Po čtrnácti dnech, po měsících ostré kampaně je to na místě. Ohlédnout se zpět. A namísto práskání bičem pojmenovat to dobré. Sám za sebe, bez emocí.

Přímá volba byl krok správným směrem. Porodní kontrakce sice bolely, mám na mysli především alibismus jejího schválení a s ním spojený amatérismus při formulaci daného zákona, ale nestalo se to, co mnozí předpovídali.

Žádný chaos tu, pokud vím, nenastal a hlavně: zvolený prezident má plnou legitimitu. Systém kontroly a počítání hlasů každého potenciálního kandidáta jde navíc poměrně snadno opravit, jednotlivé návrhy staly se dokonce součástí předvolební kampaně.

Vysoká volební účast je nadějí do budoucna. Musím přiznat, že tolik hlasujících jsem, zvláště v prvním kole, nečekal. Šedesát procent lidí věří ve svůj hlas, šedesát procent lidí chtělo sdělit, co si myslí. Například moje maminka už od devadesátých let k volbám nechodí.

„Proč bych tam, Péťo, chodila, když si to udělají stejně tak, jak se jim líbí?" říká mi vždycky. Po výsledku těchto voleb si troufám tajně doufat, že tato její mantra bude jednou protržena.

Proč? Protože si myslím, že žádná chyba, dokonce ani podrazy, zklamání, fauly, lži a zlodějny nesmí být důvodem k rezignaci. Svět bez chyb přece neexistuje, a to, jak moc bychom si přáli v takovém světě žít, nebo kolikrát už jsme byli podvedeni, na tom nic nezmění. Každá chyba je přece naopak důvodem k poučení, k analýze, která nám pomůže posunout se dál.

Názor mého oponenta, politického či jakéhokoli jiného, je přece především příležitost. Důvod k zamyšlení. Tyto prezidentské volby na nás v tomto smyslu vysypaly plný kýbl… nikoli špíny a hnusu a já nevím čeho, ale příležitostí.

Pár střípků: Táta volil jednoho z kandidátů v podstatě jen proto, že mu mobilizační kampaň toho druhého už přišla fanatická a hysterická. Kamarádka nejdřív volit nechtěla, nehodilo se jí to ani proto, že musela jet do Brna, kde má trvalé bydliště, ale když viděla, že si Karel Schwarzenberg hodil do urny neplatný lístek, vyrazila.

Slyšel jsem v hospodě vážně míněný názor, z obou stran, že na Jiřinu Bohdalovou či Ivana Trojana už do divadla nikdy nepůjdou. A můj kamarád na facebooku v množství nenávistných statusů napsal: „Je mi líto všech, kteří si myslí, že o jejich životě rozhodují politici!" To všechno je přece zkušenost. A šance.

A ještě jedno pozitivum si neodpustím: Argument, že je daný kandidát „sám sebou", byl pro mnoho voličů velmi podstatný. Proto neuspěl Jan Fischer. Proto se tolik řešilo, kdo je čí loutka.

Je to podle mého názoru klíčové téma: učinit virtuální politiku realistickou, zaměnit neosobní manýry za osobní přístup. Filosof Václav Bělohradský o tom nedávno přesvědčivě psal, klíč, jak z toho ven, však také nenalezl. Ale lidi to zajímá. Dobrá zpráva.

Začínám tedy u sebe. Sleduji první tiskovou konferenci vítězného Miloše Zemana. Hned první tři minuty naplňují mé obavy. Ale respektuji výsledek voleb. Blahopřeji vítězi. A co víc, pevně věřím, že se mu podaří sjednotit nás. Právě to totiž nyní potřebujeme nejvíce.

Zásadní je totiž opravit nikoli Švejka, ale právě paní Müllerovou: „Tak jsme si zvolili prezidenta, paní Müllerová, a teď už je úplně jedno, jak jste vy konkrétně volila. Rozumíme si?"

PETR MICHÁLEK

Autor je ředitelem Městského divadla ve Zlíně