V drsných podmínkách zdolal 340 kilometrů s převýšením 24 tisíc metrů na Tor des Geants v italském Courmayer a skončil třináctý s časem 98 hodin.

„Měl jsem několik krizí, ale nenapadlo mě se vzdát," vzkázal 44letý rodák z Uherského Hradiště s díky svému doprovodu a servisu Tomáši a Davidovi Nádeníčkovým.

Co pro vás dokončení extrémního závodu znamená?

Je to pro mě ukončení dlouhé cesty. Tento závod sleduji od jeho prvního ročníku. Napřed jsem si říkal, že to nejde uběhnout, ale postupně jsem začal běhat stokilometrové závody. Když jsem přišel na to, že to se mnou skoro nic nedělá, pokusil jsem se uběhnout 200 kilometrů. Samozřejmě vše v horách, kde to mám rád. První pokus ve švýcarském Davosu na trati 200 kilometrů pro zranění nevyšel. Až loni na druhý pokus jsem protnul cílovou pásku. A tam v cíli se to stalo. Přemýšlel jsem, zda jsem schopen běžet dál. Zjistil jsem, že snad ano. Tak jsem se přihlásil na Tor des Geants.

Kolik jste měl během cesty krizí?

Krizí bylo hned několik. První hned na dvacátém kilometru. Bylo velké teplo, což nemusím. Předbíhalo mě dost závodníků, ale naštěstí jsem zůstal v klidu. Další byla třetí den. Jak pořadatelé slibovali, přišly halucinace. Stalo se mně, že jsem za kamenem viděl dva metry vysokého zajíce a já se ho snažil přeskočit. Nejhorší byla třetí noc. Nevěděl jsem, že závodím, kde jsem a na co mám batoh a hůlky. Moc se mně chtělo spát. Až support, co mně běžel naproti, mě trochu probral. Potom mi stačily čtyři hodiny spánku a byl ze mě jiný člověk. Závod mě ale opravdu nenapadlo vzdát, vzdal bych jen v případě zranění. Denně jsem v průměru uběhl 85 kilometrů.

Jde natrénovat psychiku v krizových situacích?

Psychiku podle mě natrénovat jde, ale jen při podobných situacích. Je to o zkušenostech. Také jsem cítil, že pro nás závodníky je největším soupeřem čas a vzdálenost, mě třeba pořadí vůbec nezajímalo.

Co pro vás bylo během závodu největším, případně nevšedním zážitkem?

Třeba divoká zvířata jsem tam nepotkal, toho si užiji dost v Chřibech nebo Hostýnkách. Ale co byl pro mě opravdu zážitek, tak pořadatelské zajištění. Na každé horské chatě luxusní jídlo a pití. Za každé těžší horské sedlo byla vrtulníkem dopravena malá bouda, horský záchranář a základní občerstvení.

Kolik spolkly náklady?

Náklady byly dost vysoké, ale stálo to za to, takové zajištění něco stojí.

Jakou máte před sebou další výzvu?

To je dost těžká otázka. Těžší závod totiž v Evropě není. Za oceánem sice jsou, ale nejsou zajištěné a to taky nemusím. Takže trochu překvapivě si na jaro zaběhnu klasický maraton 42,2 kilometru. Pro mě je maraton královská běžecká disciplína, je tam potřeba jak rychlost, tak vytrvalost a to není vůbec jednoduché. A taky že se mně v maratonu vůbec nedařilo. A pak třeba zase příští rok Tor des Geants, protože ten závod mě úplně dostal. Byl to pro mě opravdu silný zážitek.

Zátopkovo heslo „Když nemůžeš, přidej", vám funguje?

Zátopkovo heslo u mě asi nefunguje. Mám jiné. Pokud to nezkusíš, nezjistíš, zda to dokážeš.

Kdo je vaším vzorem?

Vzor jako takový nemám, ale třeba kamarád Vlastík Bukovjan opravdu hodně ovlivnil moje běhání. To samé můžu říci o knize Můj dlouhý běh.