Byl jsem přesvědčený, že budu hrát v NBA

Někdejší basketbalový reprezentant a rozehrávač Brna, Kolína a Prostějova Jan Pavlík se rozhodl ve 33 letech opustit elitní basketbalovou scénu.

„Nabídky se možná ještě nějaké objevily, ale už jsem nic nehledal. Chtěl jsem začít jiný život. Vycítil jsem, že už přišel čas se vrátit,“ vysvětluje dohodu s Protonem Zlín.

Jaké byly další důvody vašeho návratu?
Předseda klubu pan Mikel mě už pár roků uhání k návratu. (Směje se.) Jak u nás, tak i třeba v Maďarsku je čtyři až pět týmů, o kterých se dá bavit v souvislosti s dobrým zabezpečením a nějakou stabilitou. Další z důvodů byl, že léta přibývají. Přesto si myslím, že bych se někde mohl chytit, ale s celou rodinou se stěhovat někam na jeden rok by nebylo úplně ideální. Vyřešil bych tím situaci pouze na jednu sezonu. Člověk basket nemůže hrát pořád.

Nevadí vám, že nebudete hrát v Mattoni NBL, ale pouze v první lize?
To ještě nevím. (Směje se.) Ale zatím mi to nevadí. Na konci minulé sezony už jsem měl basketbalu dost. Ale na nejvyšší úroveň ještě mám. Ovšem po zvážení celkové situace v rodině mi vyšlo, že by bylo perspektivnější se živit něčím jiným.

Čím konkrétně?
Jsem zrovna na cestě v Olomouci a jedu do Ostravy. Zaučuji se ve firmě zabývající se domácími spotřebiči a spotřební elektronikou. Dostal jsem nabídku, že bych mohl využít maďarštinu a vůbec toho, co jsem se naučil ve škole.

Kdy se vám Zlín poprvé ozval?
Někdy během května. Ještě jsem sondoval u pana Mikela, jaké jsou možnosti. Následně se mi ozval zpět a kontaktovali mě z firmy zabývající se elektronikou. Ze Zlína jsem totiž odešel před sedmnácti lety a vůbec nevím, jaká je tady situace s prací a vůbec životem. Z toho jsem trochu vypadl. Ve Zlíně jsem vychodil základní školu a dva roky na gymnáziu, ale už tady nikoho neznám. Nyní budu hrát basket a zároveň pracovat.

Bude to velká změna?
To je jasné. (Směje se.) Rytmus života bude úplně jiný. Nejdřív práce, a poté záliby. Doteď jsem byl aktivní večer a přes den jsem se mohl věnovat jiným věcem. Ale neměl by být problém si zvyknout.

Jaké může mít klub ambice? Může třeba i pomýšlet na postup do Mattoni NBL?
V každém týmu, kde se podařilo sehnat pendlující hráče z vyšší soutěže, se dá vytvořit silný tým. Dávat si za cíl šesté místo je k ničemu. Každý chce přece vyhrát a potenciál tady je. Kdyby se postoupit nepodařilo letos, tak v budoucnu určitě. Měli by se ale tady udržet sedmnáctileté kluky, kteří letos vybojovali bronz. Jednou jsem viděl tři z nich na společném tréninku a vypadají slušně, takže budoucnost v nich určitě je. Otázka je, zda se nerozutečou. Možná i pro ně by bylo dobré, kdyby se nám s kolegy Chwaszczem a Šušákem podařilo vybojovat nejvyšší soutěž a poté bychom je v tom nechali. (Směje se.)

Máte manželku Maďarku. Přijela s vámi?
Ano, tím, že jsme byli rok a půl v Prostějově a dva roky v Kolíně, tak si zvykla. Umí i česky.

Vy jste se Maďarsky naučil za jak dlouho?
Půl roku mi trvalo, než jsem byl schopný normálně komunikovat. Ale učil jsem se se ženou tím, že jsme se bavili a postupně jsem řeč pochytil.

Prošel jste během své kariéry šest klubů. Na které angažmá máte nejlepší vzpomínky?
Z klubového hlediska byly nejpovedenější sezony 2004 až 2006, kdy jsme vyhráli dva tituly. Hrával jsem i v reprezentaci a bylo to také super. Výkonnostně jsem na tom byl nejlépe v Maďarsku.

Jakou má tamní liga kvalitu?
Je srovnatelná s Českou. U nás je Nymburk extrém, který má zkušenosti, které se nedají naučit, ale musejí se získat. Nymburk by kraloval i v Maďarsku.

Jak je tam basketbal populární?
Lidí tam chodí mnohem více než u nás. Před těmi pěti lety mě lidé zastavovali i na ulici, rozdal jsem i podpisy. Po odchodu z Brna jsem tím byl hodně překvapený, protože tam nechodí na zápasy diváci, ale „trenéři“. Tam dokážou jen radit. Když jsem se setkal s normálními fandy, byl jsem u vytržení.

Jaké jste měli průměrné návštěvy?
Během základní části tisíc až dvanáct set, ale když jsme hrávali o tituly, fandily nám tři tisíce fanoušků. Letos už podpora nebyla taková. Přestože jsme splnili očekávání, lidé se namlsali.

Takže vyřazení v semifinále 0:3 na zápasy bralo vedení s nadhledem?
Konkrétní cíle vyhlášeny nebyly. Ale před sezonou se nepodařilo sestavit mančaft, jaký by si přáli. Proto nám bylo řečeno, že pokud se dostaneme do play off, bude to v pohodě. Jenže po první polovině sezony jsme skončili první a na konci základní části třetí. Vedení se tím namlsalo a začali mluvit o titulu. Na konci sezony nám ale došel dech. Celkové čtvrté místo považuji za úspěch, jenže lidé to vzhledem k vývoji sezony nehodnotili objektivně.

Trénoval vás Horvath Imre. Jaký je to typ trenéra?
Je to velký odborník, ale chybí mu přirozená autorita. Osobně jsem ho hodně respektoval. Ale sám od sebe si u jiných nedokázal autoritu udržet. Právě tím jsme trochu trpěli, protože půlka týmu včetně vedení neměla vůči němu žádný respekt. Mám na to trochu jiný názor, jak by to mělo vypadat. Šéf klubu se ve sporu raději postavil za nejlépe placeného hráče než za trenéra. Parta tam rozhodně nebyla ideální.

Jaké jste měli zázemí v hale?
Bylo průměrné. Měli jsme sice vlastní šatnu, ale byla malá. Hodně v klubu spoléhali na to, že nám dají peníze a budeme hrát. Ale jinak se tam o nás nestarali, což na nejvyšší úrovni není ideální.

Hráli jste basketbal na profesionální úrovni, ale dalo se tím uživit rodinu?
Hrál jsem asi v nejbohatším klubu v Maďarsku, i když podle mého platu to tak ale rozhodně nevypadalo.

Můžete být konkrétnější?
Mohu prozradit, že v přepočtu na koruny se platy pohybovaly od patnácti tisíc až do tři sta tisíc měsíčně. Blížil jsem se hodně ke spodní hranici.

Dá se tím uživit rodina?
To je jasné. Jinak by to nikdo nedělal. To vám tady klidně podepíšu.

Pro většinu basketbalistů je vrcholem hrát v Americe. Vy jste podobný sen neměl?
Měl, byl jsem stoprocentně přesvědčený, že budu hrát NBA. (Usmívá se.) Ale poté jsem zjistil, jak to doopravdy je, třebaže jsem jednu dobu patřil k nejlepším rozehrávačům u nás. Ale v podstatě se vykrystalizovalo jen angažmá v Maďarsku, přestože jsem byl na zkoušce i v Bulharsku. Určité kontakty byly i v Německu. Pokud ale už v mládí neodejdete jako Satoranský, Jelínek nebo Veselý, tak z naší ligy se těžko někde dostanete. Příkladem je třeba Benda, což je nejlepší hráč v lize a stejně do Ameriky nepůjde.

Už jste naznačil, že jste hrál i krátce v bulharském klubu Lukoil Akademik Sofie, ale v říjnu 2003 jste se vrátil zpět do A plus Brno v NBL. Proč to nevyšlo?
Byl jsem domluvený s trenérem Mikuličem, který tam měl jít z Opavy. Ale bohužel to nevyšlo, protože měl doma nějaké problémy. Přišel tam nový trenér, který mě nechtěl.

Sledoval jste během svého pobytu v zahraničí, co se ve zlínském klubu děje a jak se jim daří?
Určitě. Sice spíš okrajově. Ale vím, že tři až čtyři roky zpět si všichni zdejší podmínky pochvalovali a lákali mě do Zlína, že si vydělám víc peněz.