Co na tom, že vždycky někde poblíž byl její táta, úspěšný podnikatel a zároveň šéf interligového Poruby, kde z šikovné dívky vyrostla reprezentační pivotka. Pod dohledem svého otce je sedmadvacetiletá hráčka bundesligového Göppingenu i na letošním mistrovství Evropy ve Francii, protože bývalý majitel Baníku Ostravy má jako člen devítičlenné exekutivy Českého svazu házené ženský národní tým pod palcem. „Samozřejmě se pozdravíme, ale beru to, jako by tady vůbec nebyl. Když se potkáme, prohodíme pár slov. Jinak jsem pořád s holkami. Vnímám to tak, že tu je na návštěvě,“ usmívá se bojovnice ze severu Moravy.

Je u Adámků v rodině házená na prvním místě?
Asi jo. Když jsem u taťky na návštěvě, pořád se o házené bavíme. Společně se na ní díváme. Naopak jeho žena se našich diskuzí nezúčastňuje. Moc velkou radost z toho nemá, ale chápe nás. I můj přítel Adam Tichý dříve hrával házenou. V Karviné byl ale jenom do juniorky, pak se zranil. Jeho taťka ji ale pořád trénuje, takže u nás je sportem číslo jedna.

Jak jste prožívala období, když otec zachraňoval fotbalisty Ostravy?
Český fotbal moc nesleduji, ale Baníku fandí každý Ostravák. Ani já nejsem výjimkou. Tenkrát jsem chodila i na zápasy, ale nijak zvlášť jsem nevnímala, co taťka dělá. Je to můj rodič, jeho aktivity jsem moc nesledovala. Ale třeba do VIP jsem jít mohla. (smích) Ale dost zápasů Baníku se krylo s našimi zápasy, takže ne vždycky to šlo jít na Baník, ale když jsem mohla, tak jsem i s dalšími holkami z týmu šla na fotbal.

Jak vzpomínáte na své začátky? Věřila jste, že to jednou dotáhnete až do reprezentace?
Nad tím jsem nikdy tak nepřemýšlela. Házenou jsem vždycky hrála pro zábavu. Nedávala jsem si žádné přehnané cíle. Všechno přicházelo postupně. Byla jsem v mládežnických reprezentačních výběrech a nakonec se dostala i do ženského národního týmu.

Mrzelo vás, když se k vám dřív dostala slova o protekci? Že za Porubu hrajete jenom díky taťkovi…
Dříve to bylo nepříjemné, ale na začátku toho nebylo tak moc. Nebrala jsem to. Spíše jsem si říkala, že je to problém těch lidí, ne můj. Teď jsem dlouho nic neslyšela, ale věřím, že někde někdo něco říká. (úsměv)

A spoluhráčky z reprezentace si vás na toto téma dobírají?
Nene, vůbec. Nebo možná mají nějaké vtípky, ale ne přede mnou. (úsměv)

Jaký je vůbec taťka šéf? Je na vás hodně přísný?
Vždycky záleží, jaké jsou výsledky. Pokud se hraje dobře, je spokojený. Pokud se ale třeba nebojuje, tak přijde problém a je hodně přísný. To ale ví každá hráčka, co pod ním v Porubě hrála. Umí přijít do šatny a udělat zlo.
Vy už ale tři sezony působíte v Německu. Jak se vám v Göppingenu líbí?
Letos to celkem jde. Sezonu hodnotím kladně. Doufám, že si i po šampionátu udržíme vítěznou sérii. Čekají nás ale těžší soupeři. Očekává se, že s nimi prohrajeme, tak uvidíme no.

Ve středu hrajete o všechno právě s Němkami. Berete rozhodující duel hodně prestižně?
Od nás z týmu v německém národním týmu nikdo není, ale většinu hráček znám, protože působí v bundeslize. Už třetím rokem proti nim nastupuji, což bude asi naše výhoda. Soupeřky známe, můžeme se na ně dobře připravit. Podle mě jsou hratelné. Taky to jsou jenom lidi. (úsměv)

Bylo by pro vás velkým zklamáním, kdyby to tentokrát nevyšlo, a po třech zápasech jste jeli domů?
Určitě jo. Máme postupové ambice, takže by to pro nás všechny bylo velké zklamání.

Jak si užíváte váš třetí šampionát?
Každé mistrovství je vždycky super. Pro každého sportovce je to vrchol sezony. Těším se na to dlouho dopředu. Vždycky jsem moc ráda, když se na šampionát kvalifikujeme. Doufám, že ve Francii ještě něco uhrajeme.

Kazí vám výsledky celkový dojem z Brestu?
Samozřejmě když se vyhrává, tak má člověk lepší pocit a šampionát si víc užívá, než když to nejde a prohrává se. Věřím ale, že s Německem v posledním zápase zvítězíme a postoupíme ze základní skupiny.

Po organizační stránce problémy nejsou?
Já to nijak zvlášť nevnímám. Vždycky se najde něco, co neklape, ale s holkami to neřešíme. Máme na to realizační tým, který to má na starosti. Všechno leží na jejich bedrech.