Drsný i romantický Island české házenkářce Pavle Nevařilové přirostl k srdci. Učaroval jí. Přitom kruté začátky obrečela. Po pěti letech pobytu ale uvažuje o změně občanství i trvalém pobytu.

„Přemýšlím o tom už druhým rokem. Už mám představu, co od života čekám. Nebráním se tam žít, stejně jako přítel u nás. Mnohdy si připadám už jak Islanďanka a i v tamějším národním týmu o mě mají zájem,“ líčí 29letá bývalá česká reprezentantka a dvojnásobná mistryně České republiky.

Sedm let hrála důrazná pivotka za Zlín, se kterým v roce 2005 slavila titul. Následující ročník odehrála v konkurenčním Veselí nad Moravou, kde si mistrovské řádění opět zopakovala. Vyhrála vše, co v českých podmínkách jde. Ve 24letech zatoužila po zahraničním angažmá. Přestupová lasa se točila z německých i španělských klu­bů.

„Jenže mě kontaktovala Pavla Plamínková, která už na Islandu jeden rok hrála, že klub hledá pivota. Kdybych šla jinam, mohla bych nastupovat i na jiném postu, než jsem zvyklá. Nabídli mi nejlepší podmínky a navíc mě strašně lákala severní Evropa. Jenže jsem byla na svém prvním zahraničním angažmá, daleko od rodiny. Hodně jsem brečela. Měla jsem ze zdravotních důvodů nesnadnou sezonu, ale kousla jsem se. Řekla jsem si, že zůstanu a že se jen tak nevzdám,“ popisuje po pěti letech s hrdostí v hlase.

Dobrodružná cesta na trénink

První sezonu strávila na ostrově Vestmannaeyjar, který leží asi 12 kilometrů jižně od Islandu. Ovšem po sportovní stránce nebyla pro českou legionářku vůbec jednoduchá. „Měly jsme tým zahraničních hráček, které se neměly rády. Byly tam určité problémy i s mladými, kterým trenéři v házené neradili, ale spíše jim nadávali,“ vrací se k nepříjemným vzpomínkám.

Na ostrově o rozloze 17 kilometrů čtverečních podle Nevařilové příliš vyžití nebylo. „Ačkoliv je Island samostatný ostrov, pořád můžete vzít auto a odjet. Na ostrově ale nemůžete dělat nic. Obejdete jej za dvě až tři hodiny. Byla tam sice hospůdka a hotýlek na diskotéku, ale to bylo všechno. Proto, když bylo volno, tak jsme se s Pavlou sebraly a šly samy od sebe do fitka. Hned za barákem jsme měli vyhaslou sopku. Ne každému se poštěstí, aby se mu ji podařilo vyjít. Dobrodružstvím je už cesta na trénink, kdy se během pěti minut otočí počasí vzhůru nohama. Zvedl se obrovský vichr i mořské vlny a z ničeho nic začalo pršet. Přišla jsem úplně mokrá. Na zpáteční cestě i sněžilo,“ líčí rozmary počasí na pevnině, kde bydlí čtyři tisíce obyvatel.

Pro průměrného Středoevropana je Island tajuplný ostrov skrývající přírodní krásy. Když má chvíli čas, sedne do auta a vydá se společně se svým islandským přítelem objevovat tamní „poklady“. „Byli jsme se podívat na velryby, ale místo nich jsme viděli jen delfíny. Nebo na vybuchlou sopku, ze které vznikl kráter naplněný průzračnou čistou vodou. Byla jsem i v zátoce, kde natočili slavný film Zachraňte Willyho. Je to místo u přístavu ve Vestmannaeyjar. Nádhera!“

Island je zcela jiný svět, kde velí příroda. Nádherná, mocná a krutá zároveň. „Je to něco jiného, než na co jsme zvyklí. Oceán máte necelý půlkilometr od baráku. Přesunete se o pět kilometrů dál a na konci pevniny vás čeká zase jen voda. Nedokázala bych tam být více než jednu sezonu. Pro mě byla životní zkouškou především celá první sezona. Musela jsem si zvyknout na úplně jiný styl házené a drsný život. Kolikrát jsem Pavle říkala, že se vracím domů,“ přiznává sympatická házenkářka.

Po krušné první sezoně ji přišla vhod nabídka trenéra Ejnara Jónssona, který odešel do klubu Fram Reykjavík a chtěl pokračovat ve vzájemné spolupráci. „Kouč se tam vracel. Nemohla jsem odmítnout, protože je to dodnes úžasný člověk. Řekl pojď, tak jsem šla. Nyní s ním budu pátou sezonu. Neměnila bych. Vždyť je každým rokem vyhlášený trenérem roku,“ líčí spokojeně Nevařilová.

Fram, který vyznává bílo-modrou kombinaci barev, má za sebou úspěšnou uplynulou sezonu. V základní části skončil druhý o jeden bod za odvěkým rivalem z Valuru Reykjavík, v play off je opět pokořil 3:1 na zápasy. „Hodně nás porážka mrzela, protože se to opakuje každou sezonu. Musím uznat, že byly lepší. Stříbro je krásné, ale jestliže se opakuje každou sezonu, už je to otravné. My chceme vyhrát!“

Televizní hvězda

V národním poháru však zvedly cennou trofej nad hlavu po dlouhých 11 letech. Na neutrální půdě pokořily opět městského soka z Valuru rozhodující trefou půl minuty před koncem zápasu zásluhou Pavly Nevařilové. „Za vyrovnaného stavu jsem dala hodně šťastný gól. Aniž by skončil zápas, tak na mě jedna spoluhráčka naskočila a radovaly jsme se. Soupeřka tam ještě zkoušela střílet z půlky, ale naše brankářka její pokus chytila, a následovala obrovská euforie. Byla jsem hvězdou večera a můj gól vysílaly všechny islandské televize i na internetu,“ raduje se rodačka z Otrokovic.

Házenkářky Framu zasáhly i do evropského poháru Chellenge cup, kde ve čtvrtfinálovém dvojzápase (29:26, 15:21 pozn. aut.) podlehly makodonskému celku Mettallurgu Skopje. „Měly jsme ho dobře rozehrané, přestože jsme potkaly kvalitní týmy. Po prvním vítězném zápase nás zařízli rozhodčí. Nepodaly jsme stoprocentní výkon, ale měla jsem sto chutí za nimi jít, aby vytáhli eura z kapes, že tohle se na takové úrovni nedělá. Došly jsme daleko, i trenér byl spokojený, ale měly jsme postoupit. Každopádně vedení hodnotilo sezonu kladně,“ míní Nevařilová.

Česká házenkářka je ve Framu jedinou zahraniční házenkářkou. Kolem ní se vytvořil kolektiv domácích mladých hráček, z nichž čtyři jsou v národním týmu. „Dřív tam bývaly v týmu i tři cizinky, ale finanční krize udeřila i na Islandu. Z nich jsem tam však zůstala pouze já a jsem za to moc ráda, že mě dokážou zaplatit,“ pochvaluje si důvěru a zájem vedení klubu.

„Každým rokem za mnou chodí, abych podepsala na pět let. Ale to nemůžu. Nemám problém prodlužovat smlouvy rok po roce. Pro mě je důležité, jak se cítím zdravotně. Už mám určitý věk. Podepsala jsem na další rok a doufám, že se nám sezona povede alespoň stejně jako letos. Chci jim ukázat, že neudělali hloupost,“ přeje si Nevařilová.

V kontraktu zahraničních hráček je zakotvena klauzule, že kromě házené musí cizinka dělat ještě něco navíc. „Mně to ale nevadí, protože ostatní holky pracují a studují a tréninky jsou spíš ráno. Pracuji s lidmi a nesedím jen doma a čas utíká. Pracuji ve školní knihovně a půjčuji knížky, což mě zároveň obohacuje,“ kvituje si.

Ovšem v průběhu sezony musela česká pivotka řešit finanční problémy, jelikož dva měsíce za sebou nedorazila výplata. „Vedení tvrdilo, že ji zapomnělo poslat. Hrála bych, kdyby zapomněli měsíc, ale když nedorazila ani ve druhém a chýlil se i třetí, tak to už není sranda. Ze dne na den však mi zaplatili všechno, takže zřejmě čekali, až se ozvu. Je totiž hodně složité se soustředit na rozhodující zápasy, když musíte řešit problémy kvůli penězům,“ přiznává jediný zádrhel.

Podle Nevařilové však Islanďanky neberou házenou tak zodpovědně a zapáleně. „Máme jinou disciplínu, byli jsme k ní vedení. Kdo nechce skončit po roce, tak musí dělat něco navíc. Konkurence je velká. Neříkám, že se jí bojím, ale existuje. Bude mi třicet let, a tělo už není takové, jako bylo ve dvaceti. V mládí jsem také musela běhat, ale ne tolik, jako nyní. Musím dřít ne na sto, ale na sto padesát procent navíc,“ uvědomuje si.

Tvrdí, že spoluhráčky jsou pro ni jedna velká rodina. Proto se pořádají týmové večírky a party, které čas od času zorganizují doma u jedné z nich. „Následně se pokračuje v centru města, které je poseto bary. Paří se, pije se, kalí se, ale já už mám divoká léta za sebou. Ale holky znají své hranice a povinnosti. Když některou z nich čekají zkoušky, tak se doma učí. Ovšem potom to dotyčná roztočí na plné obrátky. Ovšem nikdy nedopadlyjako spousta českých holek, které jsou po opojení alkoholem nepříjemné a agresivní,“ nabízí Pavla Nevařilová srovnání s českými děvčaty.

Vždy patřila mezi házenkářky-obranářky. Důvěru trenérů si místo střílení hromady gólů vybojovala svým nasazením, houževnatostí, tvrdostí a bojovností. Pro ránu nejde daleko, ovšem umí ji i přijmout. „V česku se píská každé obejmutí. Na Islandu se pískají pouze fauly, které vypadají na otřes mozku, jako se to stalo i mé spoluhráčce. Patří mezi vysoké spojky, přesto po jednom ze zákroků byla v bezvědomí. Chtěla jsem ji zvednout, ale vůbec nevěděla, kde je. Proto musí být člověk připravený na všechno a každý zápas musíte hrát hodně opatrně, abyste neměli zlomenou ruku. Mnohdy máte i rozbitý nos, ale ani nevíte, jak se vám to přihodilo. Proto pořád hraji svoji hru, ale jinak to tady ani nejde. Vždycky po sezoně jsem ráda, že jsem zdravá. Nějaké drobnosti mám, ale mám radost, že nemusím na operaci nebo plastiku,“ klepe pověrčivě na zuby.

Podpisy nerozdává

Na Islandu je v kurzu spíše mužská házená, proto na zápasy ženské složky Framu příliš fanoušků nechodí. „Ale je jich zase víc, než na jiné týmy. Máme vysouvací tribuny, takže se používá jen jedna. Výjimkou jsou poháry a nároďák, kdy hala bývá zaplněná. Určitě panuje ale lepší atmosféra, než jakou jsem znala ze Zlína,“ vypráví sympatická házenkářka.

Ani podpisů na ulici příliš nerozdala a lidé ji příliš nepoznávají. „Celebrita určitě nejsem. Ani Filip Jícha, abych rozdávala autogramy. Ve škole, kde pracuji, fandí lidé spíše Valuru. Je tam velká rivalita. Když jsme vyhráli díky mému gólu pohár, tak za mnou pořád chodili a vyčítali mi to. Prý proč jsem ten balon nezahodila. Odpovídala jsem, ať to pořád neřeší a radují se se mnou,“ směje se Nevařilová, jež by si společně se svou dvouletou islandskou známostí, přítelem Robertem, přála do budoucna potomka. „Někdy určitě, protože chci. Ale zase mám nějaké povinnosti v klubu. Podepsala jsem smlouvu a přes to nejede vlak. Nejsem typ, který by ji porušil.“

Přestože s házenou zatím praštit rozhodně nehodlá, jedno ví jistě: „Už jsem si toho hodně dokázala, a kdybych nyní skončila, tak vím, že jsem se neztratila a prosadila se ve světě v obrovské konkurenci,“ ohlíží se za svou bohatou kariérou „Paja“ Nevařilová.

Sopečný popel? Ne všechno je pravda

Spoustu rozruchu a omezení způsobila v březnu letošního roku jedna z činných islandských sopek, jejíž prach ochromil leteckou dopravu. Samotné obyvatele ostrova však příliš neomezila. „Až když tam přišel prach, tak byla špinavá jen auta. Roušky nosili jen lidé v oblasti, kde sopka vybuchla. Když jsme tam jeli si vzít sopečný popel, tak jsme půl kilometru šli pěšky. Měla jsem růžovou mikinu, na sobě popel a byl nepříjemný do očí, ale nebylo to zase tak hrozné jako v době, kdy vybuchla. Byl to spíš zážitek. V momentě jsem měla spoustu esemesek a emailů. Sotva jsem doletěla domů, všichni se na ni vyptávali a už mě málem nechtěli pustit. Kdo tam nebyl, tak neví a jednoduše si to přibarví. Rozhodně ne všechno, co se psalo, byla pravda,“ tvrdí Nevařilová.

V kontaktu je i se svými někdejšími spoluhráčkami ze Zlína, které společně vydobyly český házenkářský olymp. „Píšeme a mluvíme spolu spíš po internetu. Ale minulý rok jsme se na chatě Jany Simerské sešly skoro všechny, nejen ty, co hrají v zahraničí, ale i holky ze Zlína. Nevím ale, jestli se to uskuteční i letos. Třeba s Petrou Hudcovou jsem v kontaktu neustále. Kdo chce, ať se ozve. Není problém se setkat,“ vzkazuje.

Zajímala se i o výsledky a dění ve zlínském klubu. „Sledovala jsem je však jen přes tabulku na internetu. Máma mi volala, že do Zlína přišel Dušan Poloz, který mi i telefonoval a lákal mě do Zlína. Odmítla jsem, protože jsem chtěla zůstat na Islandu. Navíc bych do Zlína už ani nešla, protože družstvo je úplně jiné. Není tam už ani jedna z holek, se kterými jsem vyhrála titul. Rozprchly jsme se a už by se tam vrátily jen jedna nebo dvě holky. O Vánocích jsem se byla na hale podívat. S Dušanem jsme se jen pozdravili. Myslím, že pro holky je velkým přínosem, že Dušan přišel a přeji mu, aby tam ještě vydržel. Nejde, aby po jedné sezoně se hrálo na špici. Musel by mít tým hvězd a zkušených hráček. I s mladými to může dokázat, ale jde to pomalu. Nerada slyším názory, že by se po jedné nepovedené sezoně měl měnit kouč. Nejde to hned, ale poctivě makat ze sezony na sezonu. Jak dlouho jsme čekaly my? Šest let, a vyšlo to!“