Ta jako jediná zlínská házenkářka opustila přístav a vydala se reprezentovat naši republiku do Koreje. I když jim medaile unikla o vlásek, postaral se výběr o nejlepší výsledek kolektivních sportů na univerziádě za posledních pět let.

„Zklamaná jsem velice, protože jsem kvůli výronu v kotníku nemohla holkám pomoct v boji o bronz se Srbskem až do konce. Myslím si, že moc nechybělo, akorát nám prostě došly síly. Už toho bylo moc. V jedenácti lidech jsme odehrály celý turnaj," popisuje své pocity Nygrýnová.

V Koreji jste nastřílela dvanáct branek v šesti zápasech. Mohlo jich být více?

Ano, ale jsem spokojená. Hrálo se mi fakt překvapivě dobře, i když jsem byla po třítýdenní pauze, kterou naordinoval zlínský klub.

Který zápas byl z vašeho pohledu nejpovedenější?

Nejsnazší výhra byla s Uruguayí, outsiderem naší skupiny. Zde jsme hlavně chtěly pošetřit síly, nikam jsme se tedy nehnaly. Věděly jsme, že nás potom čeká těžší soupeř v duelu o umístění. Srbky byly jiný kalibr. V naší skupině jsme ale nejtěžší výhru zakusily asi s Brazílií.

Nakonec si z univerziády odvezly zlato Rusky. Zaslouženě?

Určitě. I nás porazily vysokým rozdílem. V týmu mají kvalitní hráčky, které příkladně bojovaly.

Do Koreje jste odcestovala jako jediná zlínská házenkářka. Nemrzí vás to?

Ano. Holky měly jet, ale ze strachu z nákazy MERS se hodně nominovaných hráček omluvilo. Já jsem byla povolaná právě kvůli tomu až z pozice náhradnice. Je to škoda, ale bylo to jejich rozhodnutí.

Vy jste neměla obavu z nakažení koronavirem MERS?

Spíš jsem si to nepřipouštěla. Byly jsme všechny ujištěny, že tam opravdu nic nehrozí. Osobně si myslím, že kdyby něco hrozilo, tak tam takovou velkou akci neudělají.

S trenérem Bělkou jste spolupracovala poprvé?

Poprvé, protože pan Bělka vede jako asistent trenéra ženský národní tým a do toho jsem ještě neměla šanci nahlédnout. Pod jeho vedením se hrálo skvěle. Braly jsme to tak, že my nemůžeme zklamat, můžeme jen překvapit. A myslím, že to tak i dopadlo. Nebyl tam žádný stres ani z jeho strany ani z naší.

V Koreji jste byla poprvé?

Ano. Let byl pro mě teda hrůza, to jsem letěla také poprvé, ale v Koreji se mi strašně líbilo. Podle tváří ostatních spoluhráček jsem soudila, že se nikomu z nás nechtělo domů. Byla tam fakt úžasná atmosféra. Užily jsme si to maximálně.

Mohly jste sledovat i jiné sporty?

Chodily jsme se dívat pořád. Byly jsme podpořit naše baseballisty a mrkly jsme se i na basketbal a vodní pólo. Měly jsme přístup vesměs k čemukoliv, co jsme chtěly. Holky se chodily dívat i na atletiku.

Panelové domy, ve kterých jste bydlely, byly po univerziádě určeny k prodeji. Musely jste tedy spát na postelích zabalených do igelitu. Jak to bylo?

Ze začátku jsme z toho měly hrůzu. Vzbudit se ráno na igelitu nebylo nic příjemného. Postupem času si na to ale člověk nějak zvykl. Když jsme se pak probouzely s igelitem nalepeným na sobě, už nám to ani nepřišlo divné. (smích) Nic jiného nám nezbývalo, tak jsme se s tím prostě smířily.

Nebylo vám na tom horko?

Bylo a strašné, ale ne jen na našich „umělých" postelích. Celé město zahalovalo dusno a vlhko. Neustále tam pršelo a my jsme byly pořád všechny zpocené.

Setkala jste se tam ještě s něčím neobvyklým?

Vyrazily jsme se podívat na výlet do bambusového lesa. Překvapilo mě, že něco tak velikého může být tak krásné. U nás vidíme bambus jen tak do velikosti po ramena a tam z nich rostly úplné lesy. Strašně se mi líbila i jejich kultura, jak tam žijí. Bylo to zajímavé.

Ochutnala jste tam nějaké tradiční jídlo?

Toho jsem se bála, ale zkusila jsem aspoň korejské nudle. Místní hrozně moc koření, což mně sice nevadí, ale jednou mi to stačilo. (úsměv)

Jak se vyrovnáváte s časovým posunem?

I když v Koreji bylo o sedm hodin více, tak to pro mě obrovský skok nebyl. Návrat pro mě byl jednodušší, ale nějaký problém s posunem nemám. Člověk se vyspí a snaží se s tím prostě srovnat, aby přes den nespal.

Včera házenkářky začaly s přípravou. Dostala jste speciální volno?

Ne, nic domluveného dopředu jsem neměla. Ale kvůli zraněnému kotníku začnu asi o týden později.

Co říkáte na změny v týmu?

O odchodu Hradilové jsme věděly už dopředu. Co mě celkem překvapilo, byl však odchod Andrejky Očadlíkové. Upřímně nevím, jak se s tím budeme vyrovnávat, protože o žádných posilách nevím. Jako víme, že k nám přijdou nějaké mladé holky, tak snad se zařadí v pohodě a dokážeme ty dvě nahradit, aspoň částečně.

Jaké ambice bude mít Zlín v novém ročníku?

Nemůžu říct, že nemáme medailové ambice, (smích) ale doufáme. Samozřejmě plánujeme předvést co nejlepší výkon v sezoně. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet a hlavně v jaké sestavě nastoupíme.

GABRA ČELŮSTKOVÁ