Od atletiky ke vzpírání

Tomalová se přitom ke vzpírání dostala spíše náhodou. V mládí se závodně věnovala atletice. „Součástí zimní přípravy bylo i posilování. Jednoho dne za námi přišel trenér vzpěračů, pan Janeba, a zeptal se, zda bychom nechtěli v jeho oddílu také vzpírat a zúčastnit se republikového šampionátu družstev,“ zavzpomínala na zimu roku 1995 Tomalová. Atletice se však věnovala ještě další dvě sezony. Pro činku se rozhodla o něco později.

„Provozovat dva sporty zároveň bylo časově velmi náročné. Musela jsem se rozhodnout pro jeden,“ pohlédla zpět vzpěračka. Vatletice však byla velká konkurence a šance na špičkové výsledky se prý nejevila příliš reálně. „Něco jiného to bylo u vzpírání. I když musím přiznat, že v první chvíli jsem brala i tento sport spíše jako doplňkovou aktivitu. Nakonec jsem ale začala trénovat dennodenně,“ pokračuje zlínská rodačka.

Velkou motivací byly také individuální úspěchy, které začaly přicházet nečekaně rychle. Už v roce 1993, kdy na prvním místě stála ještě atletika, vybojovala bronzovou medaili na republikovém šampionátu. Podobně si vedly i další její oddílové kolegyně z atletického klubu. U vzpírání však nakonec zůstala sama. A nikdy nelitovala. Díky své drobné postavě a perfektně zvládnuté technice převyšovala soupeřky doma i v zahraničí.

Překonala vlastní tělesnou hmotnost

Okolí se sice podivovalo výběru tohoto mezi ženami velmi netradičního sportu, nikdo ji však od něj příliš nezrazoval. „Pouze mamince se to moc nelíbilo. Ale nic mi nezakazovala. Věděla, že si stejně prosadím svou. Nakonec mi oba rodiče byli velkou oporou,“ říká Tomalová, která díky vzpírání poznala i svého současného přítele. „Seznámili jsme se přes jednoho kamaráda, který se vzpírání rovněž věnuje,“ doplnila.

Také v zaměstnání dokázala využít vzpěračských tréninků. „Pracovala jsem v kartografickém nakladatelství jako referentka a na starosti jsem měla sklad. Pravidelně jsem tedy jezdila s paleťákem a přeskládávala různé krabice a další větší předměty. V podstatě jsem měla dvoufázové tréninky,“ směje se Tomalová.

Jak sama ale zdůrazňuje, vzpírání není pouze o fyzické síle. I když si velká část veřejnosti myslí opak. „Kdo se však na mě podívá, musí pochopit, že rozhodující je technika. Bez té se neobejdete. Můžete být silní, jak chcete. Vše začíná nohama, důležitá jsou i záda. Když rychle švihnete, činka už je nad hlavou. Ruce v podstatě vůbec nezatěžujete,“ vysvětluje Tomalová. A hned podává důkaz: „V době, kdy jsem vážila 49 kilogramů, jsem nad hlavu vzepřela činku o hmotnosti 47,5 kilogramu v trhu a 67,5 kilogramu v nadhozu.“

Stop kvůli bolesti palců

Jeden ze svých velkých vzpěračských cílů si ovšem nikdy nesplnila, a pravděpodobně už ani nesplní. V českých tabulkách její jméno nikde nenajdete. „Chtěla jsem překonat nějaký národní rekord, ale nikdy se mi to nepovedlo. V každé disciplíně mi chyběla dvě a půl kila,“ povzdechla si třetí žena z evropského šampionátu v Praze před třinácti lety.

O dva roky později s vrcholovým sportem na delší dobu přestala. Důvodem byly zdravotní problémy. „Vadily mně bolesti zad a především palců na rukou. Ty trpěly specifickým úchytem činky. Bývala vyloženě stavěná pro muže a podstatně širší. Proto jsem se závoděním musela přestat a tím skončila i nejslavnější éra mé vzpěračské kariéry,“ prozrazuje Tomalová. K návratu se odhodlala až v roce 2005.

„Do té doby jsem se věnovala agility se svým psem, se kterým jsem objížděla různé závody a soutěže. Ovšem postupem času pejsek stárnul a už jsem jej nemohla tolik přetěžovat. A mě zase nebavilo doma jenom sedět a nic nedělat. Teď už se však sportu věnuji pouze pro radost,“ říká dvaatřicetiletá sympaťačka.

Podle českých kritérií už je nyní posuzována jako veteránka, nicméně v zahraničí do takzvané kategorie masters ještě nepatří. Na to si musí ještě tři roky počkat. „Ve Zlíně je sice řada veteránů, jako třeba pan Saitl, kteří dosahují i ve svých letech obdivuhodných výsledků, mě osobně však nic podobného neláká. Když sleduji výkony současných veteránek na mistrovství světa nebo Evropy, vím, že už teď za nimi zaostávám,“ přiznává bez ostychu Tomalová.

Přes všechny současné i minulé úspěchy zlínského vzpírání však tento sport v krajském městě platí spíše za popelku. „Trénujeme ve výměníkové stanici. Není to příliš důstojné a těžko říct, kdy se dočkáme zlepšení. Šéftrenér oddílu Janeba dělá vše, co je v jeho silách. Mám obavy, co se zlínským vzpíráním bude, až se mu nebude moct věnovat,“ zamýšlí se Tomalová.

Sen? Jízda na bobu a rodina

Její největší sen však se vzpíráním nesouvisí. „Ráda bych si alespoň jednou sjela ledovou dráhu ve čtyřbobu s pravými a nefalšovanými závodníky. Vyzkoušela jsem už sice různé atrakce, ale není to ono. Atletickou průpravu už mám, takže bych to snad zvládla lépe než ve filmu Kokosy na sněhu,“ pousmála se při vzpomínce na veleúspěšnou komedii Tomalová, která v brzké době touží založit také rodinu.

„Mám už svoje roky a není na co čekat. Ráda bych využila toho, že mě nyní nepronásledují žádné zdravotní problémy a jsem zdravá. Se vzpíráním bych tak asi musela opět přestat, to je mi jasné, ale úplně bez sportu určitě nezůstanu. Nějakou činnost prostě potřebuji a ono se něco zase najde,“ dodává závěrem.

Robert Heč