„Na zápasy pořád různé bedny, brusky nosím, takže si jako mazák nepřipadám," pousmál se Holík.

A kdy se této povinnosti zbavíte?

Už to tahám tři roky. Sedlo (Jakub Sedláček – pozn. aut.) říkal, že to tahal čtyři. Proto doufám, že tohle už je poslední sezona. (Úsměv.)

Tím, že mladých v kabině přibývá, nesnažíte se této role zbavit?

Snažím se tomu vyhýbat. Ale dřív jsem toho tahal ještě víc, dnes už vezmu jednu bednu. Teď, když přišel Paca Urbanec, je to pro mě jednodušší.

Dnes by měla být zveřejněna nominace na Challenge cup v Rusku. Máte tušení, že byste se v ní mohl objevit?

Ještě to neřeším, jelikož ještě hraji ve Vítkovicích. Ale žádné informace jsem nedostal. Pokud ale pozvánka přijde, moc rád pojedu. Nemám ani žádné cítění, že bych tam mohl jet.

Takže se necítíte ve své obvyklé formě?

Sám mám tušení, že nepojedu, protože se mi střelecky nedaří. Můj výkon není stoprocentní, jaký by mohl být.

Zato máte 13 asistencí, což je o jednu více než Petr Leška. A to už je značka kvality…

Když jsem hrál s Lešounem, pár gólů jsem dal, zato jsem měl méně nahrávek. Nyní se to otočilo. Možná je to tím, že hraji centra a mám více puk a víc nahrávám. Přitom měl bych víc střílet, ale pořád nahrávám. V poslední době se snažím i o větší střelbu.

Cítíte větší odpovědnost za hru celé pětky, když ji nyní řídíte a vloni jste se mohl za ni trochu „schovat"?

Neschovával jsem se, ale vždycky hru řídí centr. Ten si organizuje, kam by křídla měla jezdit. To samé se snažím dělat i já s kluky. Minulý rok se mnou takhle komunikoval Lešoun. Říkal mi, kde by mě chtěl mít, aby mi mohl nahrávat i naslepo. Podobně se to snažím dělat i já.

Ze začátku jste měl na levém křídle Zdeňka Okála, poté se tam přesunul Pavel Kubiš. Je vám to jedno, s kým nastupujete?

Nevybírám si a ani neřeším, s kým budu nastupovat. Je jedno, kdo tam je, všichni chceme zápas vyhrát. Když se ve formaci objeví někdo jiný, sedneme si bokem a probereme, jak chceme hrát. Každý si k tomu něco řekneme a domluvíme se.

Jak vám vyhovuje fyzický hokej, který hrajete?

Sedí mi to. Jsem na něj zvyklý z dvacítek. Třebaže mám postavu, jakou mám, baví mě hrát do těla.

Ale ve formaci máte jiné bourače. Právě Pavla Kubiše nebo Zdeňka Okála.

Každý má nějakou roli a sám ji vycítí, co na ledě musí dělat. Piškot (Pavel Kubiš – pozn. aut.)je bránící hráč, který je defenzivní hře přizpůsoben. Má to rád, sám to vyhledává, a když někoho může, tak ho trefí. Já zase musím rozehrávat puky, zakládat útoky, ale také si rád bouchnu. Pro mě je i lepší, když do mě hráči chodí, můžu se jim vyhnout, udělat rychlou kličku. I proto to mám rád.

V čem jsou jiní?

(Přemýšlí.) Jiní nejsou. Očko je zvyklý z Kanady provokovat víc než Piškot. Ten víc souboje dohrává. Očko tomu dává ještě něco navíc svými provokacemi. Je to jeho práce a přesně takového hráče u nás potřebujeme.

Zdeněk Okál se proti Spartě předvedl pěknou bitkou, kterou vyhrál. Šel byste do toho také?

Nebál bych se toho. Kdyby se to vyvinulo, šel bych do toho i s tím, že bych dostal. Párkrát jsem se už pobil i v juniorce, takže bych nikam neodjel.

Vloni v přípravě na šampionát jste Slovákům odrovnal obránce Jurčinu. Měl jste podobný hit i v extralize?

Ani ne. Jen takové klasické střety v rohu, které jsou desetkrát za zápas. Ani s Jurčinou to nebylo nic velkého. Byla jen náhoda, že si dal špatně k mantinelu rameno. Nebyl to tak tvrdý náraz.

Jako člen třetí formace nemáte nárok hrát přesilovky. Ale vy se na ledě občas objevíte jako čtvrtý útočník.

Není to pravidlem. Nenacvičuji to s nimi na tréninku, jen vyčkávám, kdy mě tam pan trenér pošle. Jsem za to pak rád a snažím se udělat maximum pro pětku, abych jim to nepokazil.

Poslední dva roky jste strávil svátky v zámoří na juniorském šampionátu. Nyní je po dlouhé době strávíte doma. Těšíte se?

Ano. Bydlím sice už sám, ale na štědrovečerní večeři jsem domluvený s rodiči. Po dvou letech strávím svátky konečně doma. Jak se dívali kamarádi na mě na Silvestra o půlnoci, tak se budu dívat zase já na ně.

Ale přesto hokejem jsou svátky nabité.

Máme normálně tréninky. Máme tam maximálně dva dny volna. Ale na Štěpána hrajeme doma, tak to je rozhodně lepší. Ale jsem za to rád, protože nevím, co bych celý den doma dělal. Takhle máme tréninky.

Takže si i během volna přidáváte?

Snažím se. Když jsem po obědě doma, tak si zdřímnu, pak vstanu a když nemám co dělat, tak jediné, co mě napadne, je jet na zimák. S kluky se tam sejdeme a každý si děláme, co chceme a co potřebujeme. Takhle si přidáváme.

Na Velkém kině máte podobiznu v nadživotní velikosti. Díváte se na sebe při cestě na trénink?

Teď už se na ni raději nedívám, protože tam mám pusu jako kapr. Ze začátku jsem se díval, jak to vypadá. Ale nyní už raději otáčím hlavu bokem. (Smích.)

Jak na začátku reagovali přátelé?

Jak to tam připevnili, psali mi a rýpali si do mě, ale potom nakonec uznali, že je to dobré. Ale prý si mám dávat pozor, co dělám a nemám nic vyvádět, protože mě teď bude znát každý. (Úsměv.)