„Už v šesti letech jsem začal jezdit s buginou. Co jsem dosáhl na pedály, tak jsem jezdil autem po letišti. V šestnácti jsem jel první rallye," vzpomíná.

Jsme na zkušební trati u Vizovic, kde se jednotlivé týmy připravují na Barum Rally.

„Nikde jinde po republice už v tuto chvíli nesmí nikdo z přihlášených testovat. Pouze na této trati," upozorňuje Jindřich Kalivoda, zástupce týmu Mogul.

Dostal jsem možnost vyzkoušet jedno zkušební kolo jako spolujezdec Jana Černého, abych vlastně zjistil, jaké pocity se v člověku v kabině závodního vozu odehrávají. Právě Kalivoda mě připravuje a instruuje před samotnou jízdou. Stojíme v servisní zóně a pětice mechaniků kontroluje auto.

„Máme nové auto, Fabii R5, protože potenciál Honzy byl doteď podle nás utopen v autě s nízkým výkonem. Přitom Honza patří mezi největší mladé talenty. Na druhou stranu se bude muset s autem trochu sžít," vyhodnocuje situaci Kalivoda, ale netroufá si odhadovat, jak letos mladý závodník dopadne.

„Doufáme v co nejlepší výsledek, nicméně nejlepší podmínky by měly být až příští rok," upřesňuje. Ještě než se dostanu na trať, dostává přednost dvojice dalších zájemců. Mám tak ještě chvíli šanci pozorovat dění v servisní zóně.

V rozhlehlém prostranství se procházejí závodníci v kombinézách, fotografové, mechanici, mladé slečny a skupinky největších fanoušků. Zahraniční týmy se navzájem zdraví a anglicky se pouští do hovorů. Občas zaburácí motor a servisní zónu opustí další auto míříc na zkušební trať.

ZAPNOUT PÁSY A ZVYKNOUT SI NA VLASTNÍ HLAS

Jan Černý se vrací zpátky ze zkoušky. Mechanici obklopují auto, otevírají kapotu motoru, kontrolují gumy a provádí úkony, kterým nerozumím. Po chvilce sedá Černý zpátky do auta. Všechno v pořádku. Můžeme jet.

Civilní auto nás odváží do Vizovic k policejní stanici, kde oblékám kombinézu, helmu a se zvláštním pocitem nepřemožitelnosti díky vycpávkám v ramenou usedám do sedačky spolujezdce. S Honzou mohu komunikovat přes interkom zabudovaný v helmě.

Zatím nejhorší zkušenost je fakt, že slyším vlastní hlas, ale Honza mě uklidňuje, že nezní tak špatně. Jako profesionálovi mu musím věřit. Další problém jsou bezpečnostní pásy, které musejí být velmi pevně utažené a jejich zapínání se nachází v úrovni podbřišku. Nakonec i tuto proceduru zvládám bez zranění a můžeme vyrazit na start.

RYCHLOSTNÍ PARADOX

Na startovní čáře zkušebního okruhu krátce zastavujeme. „Můžeme?" ptá se Honza. Vybavuje se mi scéna ze Saturnina, kdy Jiří sedí v autě se slečnou Barborou za velmi nepříznivého počasí před rozbouřeným potokem a jemu pouze strach ze ztráty cti brání v útěku. „Můžeme," odpovídám. Rozjezd mě přilepil do sedačky. Krajina ubíhá rychleji než devadesátá léta a já cítím nával euforie. Honza Černý jede tohle kolo už asi podesáté, řízení má pevně v rukou a já k němu mám plnou důvěru. Zrychlení je obrovské. Na trati se střídají rovné úseky, na kterých dosahujeme rychlosti až 180 kilometrů v hodině, s prudkými zatáčkami na horizontu, ve kterých během dvou nebo tří sekund zpomalíme o stovku. Změny rychlosti jsou naprosto šílené, ale strašně mě baví. Vlastně si velmi rychle začínám jízdu užívat. Čím větší rychlost, tím větší zážitek a paradoxně tím se zkracuje doba, kterou si mohu celou jízdu užívat. Takový rychlostně zážitkový paradox. Míjíme skupinky fotografů, v jedné chvíli mírně prokluzujeme na troše bahna, které se dostalo na trať, ale Honza neztrácí ani na chvíli koncentraci. Překvapuje mě také to, jaký je obrovský rozdíl v míře hluku, který slyší posádka auta a diváci. Honza si troufám mi tvrdit, že komunikaci bychom zvládli i bez interkomu. Motor je relativně tichý a má příjemný zvuk. Další zatáčkou, jejíž konec kvůli prudkému stoupaní ani nevidíme, svištíme na plný plyn.

„Když řídíte, tak vám nesmí nic běžet hlavou. Koncentrace musí být naprostá. Pokud není, tak buď jedete pomalu, anebo se nabouráte," dozvídám se až po samotné jízdě od Honzy Černého. Skutečně není vůbec čas nad čímkoliv přemýšlet. Oči nalepené na trati, její dobrá znalost a taky dávka talentu zřejmě tvoří základní kombinaci úspěchu.

RALLYE JE DNES VRCHOLOVÝ SPORT SE VŠÍM VŠUDY

„Dneska už se z rallye stal naprosto vrcholový sport a příprava je alfa a omega úspěchu," vypráví mi po návratu do servisu Černý. „Mám tréninkový plán, speciální jídelníček. Dnes už se jezdí tak rychle, že člověk musí být na 100 procent vždy připraven," říká.

Věří pouze v dobrou přípravu a naprosté odhodlání něco dokázat. „Pověrčivý nejsem, žádný speciální rituály před startem nemám. Člověk musí být prostě dobře připraven a dobře se vyspat," vysvětluje Honza. Nejvíc ho baví jezdit na sněhu, druhý nejoblíbenější terén je pak šotolina.

„Naježděno mám ale nejvíc na asfaltu, protože na něm se jezdí tady v republice všude."

S tímto odbíhá za svým týmem a domlouvá se na něčem s Jindřichem Kalivodou. Ten míří do zázemí a po chvilce se vrací s notebookem. „Tady si mohu nastavit celé auto," vysvětluje a ukazuje mi jednotlivé programy. Nepotřebuje ani kabel ke spojení s autem, stačí mu USB disk. Třikrát klikne a auto je nastaveno na ještě vyšší výkon.

Jan Černý se loučí a odjíždí ještě na jednu zkušební jízdu. Já děkuji za svezení a loučím se též. Na kolik se všechna dřina a nové auto vyplatí, uvidíme na samotné Barum Rally Zlín. Letos se však na ni budu dívat už trochu jinýma očima.

JAKUB MIKEL