„Jenže bronz je pro nás paradoxně cennější. Všichni nás posílali do starého železa a nakonec jsme byli jedno tempo od stříbra. Cílová fotografie byla dokonce na druhý den v novinách," vybavuje si účastník tří olympiád, 66letý Oldřich Svojanovský, který i nadále aktivně pracuje jako člen Českého olympijského výboru a je předsedou klubu olympioniků.

Jak na první životní závod na olympijských hrách v Mnichově vzpomínáte?

Před semifinále jsem dostal angínu, jelikož jsme se šli dívat na rozjížďky a na závodišti mi už byla zima. Přesto jsme tam vydrželi. Měl jsem horečky, ale nemohli mě léčit klasickou cestou, takže mi píchali kalcia, ale rozhodně ne žádné zakázané prostředky. Bylo to o tom, zda to vydržím, či nikoliv. Dopadlo to ale dobře. Je otázka, zda bych zajel lépe nebo hůře bez onemocnění. (Směje se.) Byli jsme tehdy za druhé místo rádi.

V Mnichově ale teroristé z Izraele napadli olympijskou vesnici. Jaký to mělo dopad na průběh her?

Nechalo to na nich kaňku, ale naštěstí zvítězil zdravý rozum a olympiáda pokračovala. Když se to odehrálo, my jsme už měli po soutěžích, takže jsme o tom vůbec nevěděli, jelikož se to tehdy tajilo. Byla to velká negativní událost a od té doby se bezpečnostní složky zaměřují na to, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo.

V Montrealu o čtyři roky později jste byli bronzoví, ale jen těsně vám uteklo druhé olympijské stříbro.

Ano, podle fotky, kterou udělal jistý Alexandr Tóth pro Štart. Hned druhý den nám ji přinesl v novinách na titulní straně ukázat. Byli jsme jedno tempo od stříbra. Ale na to se historie neptá. Od začátku jsme prohrávali, přesto jsme stačili na Rumuny, na které jsme nakonec najeli ještě šest vteřin. Byl to úžasný výkon, jelikož závod byl dlouhý a soupeři se zřejmě zatavili. Kdyby byl cíl ještě o trochu dál, tak bychom stříbro obhájili. Ale byli jsme vůbec rádi, že jsme získali medaili. Tehdy nás už všichni házeli do starého železa a všude jsme slýchali, že bychom do Kanady ani neměli jezdit a dát prostor mladším. Ale obstáli jsme a jako jedni z mála přivezli medaili.

Takže bronzová je paradoxně cennější?

Pro mě i pro bráchu určitě. Už tam jsem si říkal, že skončím, jelikož to bylo nesmírně psychicky náročné. Vyskytly se různé tendence nás s bratrem rozdělit. Ale říkal jsem si, že kariéru už s ním dojezdím. Satisfakce to byla, ale byl jsem už psychicky vyčerpaný. Ve čtyřiceti letech jsem chtěl přejít na jinou disciplínu, protože fyzicky jsem na to pořád měl, ale už mi to nedávalo tu radost a potěšení jako dřív. Lákali nás na olympiádu do Moskvy, ale to už jsem řekl, že končím.

Do Mnichova jste jeli autobusem, zpět vlakem. Oslava prý byla hodně netradiční.

Nezůstali jsme tam až do konce, přestože všechny národy mají nárok zůstat až do konce olympijských her. Ale rozhodli jsme se, že pojedeme o dva tři dny dřív. Už kvůli tomu, co se tam odehrálo, a euforie z nás vyprchala. Jeli jsme vlakem, ale nemyslím si, že by to byla nějak zvlášť bujará oslava. To spíš v letadle z Montrealu. Přesto jsme přijeli na letiště a byli jsme překvapení, že nás čekají lidé a novináři, kteří si nás fotili a dělali s námi rozhovory.

V Montrealu jste zase sklidili pochvalné gesto od samotné anglické královny Alžběty II. Jak se to seběhlo?

Byla to slušnost, kterou by sportovci měli mít všichni. Když začala hrát finská hymna, my jsme se shodou okolností zrovna rozjeli. Setrvačností jsme projeli kolem tribuny v takzvané vlaštovce, tedy bez veslování, až jsme se dostali za obřad. Všimla si toho anglická královna, která nás pochválila a ptala se po nás, co jsme zač. Komentovala to kladně. (Pousměje se.)

Co pro vás nyní znamená mít olympijské medaile?

Olympiáda je specifická v tom, že se koná jednou za čtyři roky. Závod je stejný jako každý jiný, ale hry dělají psychický tlak na závodníka. Záleží, jak se s tím kdo vyrovná. Získat pět až sedm medailí, o kterých se mluví, by byl velký úspěch. Už jen dostat se na olympiádu je pro každého sportovce úspěch, jelikož kritéria jsou vysoká. Medailistů bychom si měli považovat a být rádi, že i sportovci z malinké zemičky z našich podmínek dokážou stát na stupních vítězů.

Jak se od té doby změnilo veslování?

Nezměnilo se materiálně ani podmínky. Ale na rozdíl od dnešní doby jsme se připravovali na Luční boudě, kde jsme neměli žádné regenerační linky a jednu sprchu na jedno patro. Lyžařské stopy už bývají vyjeté, my jsme si je museli šlapat v zimní přípravě. Ale sportovcům lepší podmínky přeji, jelikož doba jde dopředu. Přitom se pořád mluví, jak berou velké peníze. Ale ať si každý zkusí vyhrát byť mistrovství Evropy, nebo dokonce olympiádu. My jsme žádné peníze za medaile nedostali, ale milion a půl není nic proti tomu, co člověk musí absolvovat, aby je získal. Za ty peníze si nyní nekoupíte v Praze ani byt. Peníze za špičkový výkon jsou spravedlivé, ale nezabezpečí to člověka na celý život, byť sportuje třeba na úkor vzdělání. Vyhrát olympiádu chce každý, kdo na ni jede. Když urveme ve velké konkurenci zlato, je úžasné.

Jakou šanci má české veslování na OH v Londýně?

Záleží na psychice, protože připravení jsou dobře. Objevila se tam nově Číňanka, která jezdí celou sezonu dobře, takže uvidíme, jak to Mirka Knapková zvládne v hlavě. Ondra Synek by už měl být ve věku, kdy si s tím poradí. Myslíme samozřejmě co nejvýš, ale budeme rádi za jakoukoliv medaili. Ještě jsou dvě želízka v ohni, na čtyřveslici v lehké a normální váze, kde by se holky (sestry Jitka a Lenka Antošovy – pozn. aut.) mohly probít do finále. Když se dobře vyspí, chybět tam nebudou.

Nyní pracujete ve vedení Českého klubu olympioniků. Co ta práce obnáší?

Po olympiádě se chystají změny. 1. listopadu proběhnou volby do výboru, takže musíme určit lidi, kteří do toho půjdou. Ale předpokládám, že naše parta zůstane a ještě jedno volební období udržíme. Není to o penězích, ale chceme pomoct a propagovat olympismus a fair play.

Takže vaše práce je především o propagaci?

Je to o prezentaci olympiády a klubu olympioniků. Máme osm set členů a je to i pro lidi, kteří na hrách někdy byli. Třikrát za rok se scházíme v šesti určených regionech. Děláme to proto, aby neměli pocit, že se na ně zapomnělo a pro zemi něco udělali. Máme až tři sta besed po celé republice. Také se snažíme dostat mládež ke sportu, aby měla naše základna kde růst. Je třeba také dát nějaké podmínky, nejen finanční, ale i materiální. Je to běh na dlouhou trať.

Ačkoliv jste otrokovický rodák, od roku 1965 trvale žijete v Praze. Dostanete se do rodného města?

V Otrokovicích mám provdanou dceru, takže tam občas jezdím. Můj vnuk tam v otrokovické Jiskře vesluje. Udělal mi nedávno radost, když v žákovské kategorii na primátorkách v Olomouci vyhráli. Jde v našich šlépějích.

Vizitka Oldřicha Svojanovského

Narozen: 9. března 1946 v Otrokovicích

Spolu s o tři roky starším bratrem Pavlem ho v Otrokovicích vedl otec od dětství ke sportu. Zkoušeli různé druhy, v lyžování Oldřich dokonce usiloval o juniorský reprezentační dres, ale nakonec vyhrálo veslování.

Jeho kariéra byla velmi rychlá. Hned po narukování do Dukly Praha byl nominován na mistrovství světa 1966, které se konalo na jezeře Bled. Ve čtyřce s kormidelníkem dojel na čtvrtém místě. Následující sezonu usedl do posádky osmiveslice, v níž se setkal s bratrem Pavlem. Československá loď však na evropském šampionátu 1967 ve Vichy skončila hluboko v poli poražených.

Mnohem lépe se jí vedlo na Hrách XIX. olympiády 1968 v Mexiku. Po vysokohorské přípravě dosáhla na pátou příčku, na tehdy nejlepší výsledek československých veslařů. Po Hrách olympiády však bratři Svojanovští začali spolu s Vladimírem Petříčkem jezdit jednu z nejtěžších veslařských disciplín, dvojku s kormidelníkem. Přišli s novou taktikou, závod rozjížděli ostrým tempem, kterým získali takový náskok, že soupeři rezignovali. Odborníci se o nich vyjadřovali, že „to, co postrádají na stylu, nahrazují buldočí bojovností a vůlí zvítězit".

V roce 1969 při kvalifikačních závodech udrželi v silném vichru jako jediní svou loď na Vltavě a odjeli na mistrovství Evropy do Klagenfurtu. Boj s olympijskými vítězi z Itálie pro sebe rozhodli v závěrečném finiši a mohli oslavovat titul mistrů Evropy. Po nezdaru na světovém šampionátu 1970 se znovu vrátili na stupně vítězů na mistrovství Evropy 1971 v Kodani. S kormidelníkem Krchovem prohráli jen s dvojicí NDR Wolfgang Gunkel – Jörg Lucke.

Na Hrách XX. olympiády 1972 v Mnichově kormidloval jejich loď opět Petříček. Bratři Svojanovští po takticky vyspělém výkonu skončili na druhém místě za svými přemožiteli z Kodaně, porazili však mistry světa z Rumunska S. Tudora a P. Ceapuru. Na posledním mistrovství Evropy 1973 v Moskvě dojeli čtvrtí, na světovém šampionátu 1974 v Luzernu se vrátili na stupně vítězů.

V roce 1976 startovali v Montrealu na svých třetích Hrách olympiády. Vůči omlazeným posádkám soupeřů přistoupili se změněnou taktikou. Závody rozjížděli pomaleji a triumfovali dlouhým závěrečným finišem, na místě kormidelníka vystřídal zkušeného Petříčka mladý Ludvík Vébr. Ve finálovém závodě však jejich finiš už nestačil na lodi NDR a SSSR, třetí místo však vybojovali s velkým náskokem osmi sekund. Ještě v následujícím roce 1975 se zúčastnili mistrovství světa, po něm s aktivním závoděním skončili. Oldřich v současnosti pracuje ve vedení Českého klubu olympioniků.

Zdroj: www.olympic.cz