„Medaile se asi čeká, ale před rokem jsem si utrhl achilovku a tato sezona je spíše návratová. I proto jsem v medailových ambicích trošku opatrnější. Ale uděláme maximum,“ slíbil 34letý závodník, jenž bude startovat v kategorii slabozrakých a pro něj to bude již druhá paralympiáda.
Před čtyřmi roky v Soči vybojoval se svým trasérem a největším kamarádem Miroslavem Máčalou sedmou příčku v superkombinaci a osmou ve slalomu. „Nejvíce nervózní jsem ale byl z dvanáctihodinového letu. Ani při cestách na dovolenou jej špatně snáším, je to pro mě utrpení, musím si na uklidnění dát frťana a kinedril. Naštěstí vše dobře dopadlo,“ hlásí z dějiště paralympiády Hetmer, kde se aklimatizuje již od minulého víkendu. Doma kromě rodiny a přátel drží palce zejména přítelkyně Lucie s dcerou Leontýnkou.
Kdo budou vaši největší konkurenti?
Těch je tam celkem dost, v každém závodě bude deset lidí bude aspirovat na medaili. Dlouhodobě nejlépe je na tom trojice slovenských reprezentantů – Jakub Krakoň, Miroslav Haralf
Marek Kubačka. Silní ale budou i Američané, Rusové, Kanaďané či mladý Ital.
Na nedávno skončené olympiádě udělal velké jméno našem alpskému lyžování Ester Ledecká. Co říkáte na její výkon?
Fenomenální, úspěch jako hrom! Protože jsme byli den předtím trénovat ve Špindlu, viděl jsem vše až ze záznamu. Pro mě by byla jakákoliv medaile podobně senzační! (úsměv)
Kdy jste se vůbec začal věnovat alpskému lyžování a kdy jste se rozhodl závodit?
Můj otec byl zapálený sportovec, lyžař a orienťák. Od mala jsem lyžoval mezi zdravými a ve 13 letech přišel boom snowboardingu, kterému jsme totálně propadl. Před 30. narozeninami jsem zjistil, že bych i se svým handicapem mohl závodit, ale pro snowboard to neplatilo. Další volbou tak byly lyže.
Jezdíte s traséry. Kdo to je a jaký je jeho úkol?
V mém případě je to i můj nejlepší kamarád Mirek Máčala, od mala jsme vyrůstali, bydlíme na stejné ulici. Jeho úkolem je mě co nejrychleji a nejbezpečněji provést tratí. Bez absolutní důvěry a souhry by to ale nešlo. Spolu mez zrakově postiženými závodně lyžujeme pátým rokem, ale pořád je co se učit.
Jak probíhá komunikace na trati?
Jsme spojení interkomem v helmách. On mi oznamuje brány – pravá, levá, ale i nerovnosti jiné nijance na trati. Říká mi vše, do toho řve, povzbuzuje mě. Popravdě mě jeho řvaní vyhecuje k nejlepšímu výkonu. (smích) Popravdě jsme se ani nikdy nehádali, jen občas do sebe rýpneme. (smích)
Živíte se sportem nebo máte civilní zaměstnání?
Živit se sportem je můj sen, ale v paralympijském sportu to u nás zatím tak nefunguje. Učím vlastivědu a tělocvik na ZŠ Emila Zátopka ve Zlíně.
Je složité se uvolňovat ze zaměstnání?
Ano, práce na mě nepočká, děti se pořád učí. Jsem vděčný vedení, že mě v takovém rozsahu, jak mě uvolňují, vychází vstříc. Je složité za mě najít do školy náhradu. Jinak trénuji hlavně ve volném čase, běhám posiluji a vyrážím na svahy.
