„Měl jsem nabídku z Frankfurtu, kde jsem byl na testech. Nakonec to z různých důvodů nedopadlo a z angažmá sešlo."

Působení v zahraniční následně nevyšlo ani v době, kdy působil v Prostějově.

„Kvalitní nabídku jsem nedostal. Ať už z finančního hlediska nebo prestiže. Byl jsem ochotný odejít i za méně peněz. Nic se však nenaskytlo. Poté jsem se zranil, utrhnul si v kolenu vše co se dalo a o rok později to na stejné noze odnesla přetržená achilovka. Na poslední dva roky jsem odešel do Brna. Tou dobou už jsme s manželkou měli ročního syna Jakuba a veškeré plány ohledně zahraničního angažmá už jsem pustil dávno z hlavy," přibližuje Prášil.

V Prostějově jste působil šest a půl roku. Jak se za tímto působením ohlížíte?
První celá sezona byla katastrofální – na soupisce se během jednoho roku vystřídalo 22 hráčů, což jsem nikdy nezažil. Skončili jsme ve druhém kole play-off a já přemýšlel, zda jsem udělal dobře.
Naštěstí se vše k dobrému obrátilo. Následující rok se podařilo poskládat nejlepší tým, jaký tam dle mého názoru kdy hrál. Pětkrát po sobě jsme se dostali do finále.
Suverénní Nymburk jsme nejvíce potrápili v sezoně 2010/2011. Za stavu 2:2 na zápasy jsme na jejich palubovce dvě minuty do konce vedli o sedm bodů, nakonec jsme prohráli v prodloužení. Tehdy měl největší problémy s obhajobou. Celkově to byla úžasná série. Vždyť v Prostějově byla plná hala, přišlo se podívat 2 500 diváků, což se už nikdy neopakovalo.

Muselo pro vás být frustrující stále narážet na Nymburk…
Nechtěli jsme si připouštět, že bychom to proti němu měli jít jenom odehrát. Nymburk měl pochopitelně vysokou kvalitu. Tehdy jsme mu ovšem byli vyrovnaným soupeřem. Bohužel nám chyběly zkušenosti a zalekli jsme se vítězství. Každopádně jsme měli výborný tým, který fungoval skvěle jak na palubovce, tak mimo ni.

Vaše kariérní výkony vás vynesly až do reprezentačního týmu…
Začal jsem v něm nastupovat v sezoně 2004, skončil o osm let později. Potkal jsem se tam s ikonami českého basketbalu, hráči jako například Jirka Welsch, Luboš Bartoň, Petr Benda nebo Tomáš Satoranský, který z tehdejšího týmu zůstal v reprezentaci jediný. Přišel tam už v 16 letech.

Jak na vás působil?
Do basketbalu byl vždy hodně zapálený. Dovednosti měl už od začátku. Okamžitě na něm šlo poznat, že něčeho chce dosáhnout, což se mu také podařilo. Měl tak nastavenou hlavu. Byl pracovitý, talentovaný a nadšený. Na trénincích byl vždy první, odcházel z nich jako poslední. Jediný handicap, který jako mladý kluk měl, byla tělesná konstituce a zkušenosti, to ale vzhledem k jeho věku bylo pochopitelné.

Vinou zranění přišel o Mistrovství Evropy

A co vaše reprezentační účinkování?
Byl jsem hrdý na to, že jsem tam mohl být. Bohužel v roce 2007 jsem se nepodíval na Euro. V přípravném zápase jsem si zlomil chrupavku u volného žebra. Kvalifikaci jsem přitom odehrál s dobrými čísly a možná jsem měl i šanci být v úzké rotaci nastupujících hráčů. V té době jsem měl asi největší důvěru trenéra národního týmu, kterým byl Zdeněk Hummel. Tato situace mě mrzí dodnes, zvláště když jsme v základní skupině měli Němce s Dirkem Nowitzkim nebo Litvu.

Jaký máte s reprezentací největší zážitek?
Je jich hodně, ale nejspíš když jsem nastoupil proti Tony Parkerovi. Na hřišti si dělal co chtěl. Se znuděným výrazem za dvacet minut nasázel 30 bodů. (s úsměvem) Tihle hráči jsou úplně někde jinde a v té době patřil na svém postu k nejlepším na světě.

Česká republika loni na Mistrovství světa skončila šestá. Jak jste tento úspěch sledoval?
Celá země fandila, i lidé kteří se o basketbal tolik nezajímají. Všichni do toho byli vtaženi a bylo úžasné to sledovat. Byl jsem v kontaktu s Jardou Boháčíkem, něco jsme si napsali. Turnaj se klukům vážně povedl.

Pokud se dostaneme k vaší sezoně ve Zlíně. Odehráli jste dva zápasy. Jak jste zatím spokojený?
Do Jindřichova Hradce, který má ambice se dostat do nejvyšší soutěže, jsme odjížděli pouze v sedmi lidech. Pak se nám zranil rozehrávač a dohrávali jsme pouze v šesti. Jak jde vidět na výsledku (54:95, pozn. red.), byl to těžký zápas, i zásluhou rotace nás přehrávali. Doma s Olomoucí jsme tuším až na Martina Vaňáka byli kompletní. Měli jsme už k dispozici širší kádr. Zaslouženě jsme vyhráli.

Od pondělí jsou pozastaveny sportovní události v celé zemi. Co na omezení říkáte?
Pochopitelně je to nepříjemné pro všechny, především poté pro profesionální sport. Jelikož kluci u nás ještě studují nebo mají jinou práci, tak nás se to v takové míře nedotýká. Bohužel však netušíme, kdy se začne hrát. Když je někdo pozitivní, vypadávají zápasy, pak se musí dohrávat. Chybí však na to termínově najít dny. Kdykoliv hrát nemůžeme, nejsme profesionálové.

Byl blízko konce kariéry

Jak vám současná situace mění myšlenky na konec kariéry?
Upřímně pro mě osobně kariéra skončila odchodem z nejvyšší soutěže. Basketbal v současné chvíli hraji spíše pro zábavu a taky kvůli svým dětem, aby mě ještě viděli na hřišti. Ve Zlíně jsem chtěl skončit už po loňském ročníku. S panem Kotalou (Jaroslav Kotala, hlavní trenér a předseda klubu – pozn. red.) jsem se však dohodl, že ještě budu pokračovat.

Jak dlouho byste ještě chtěl nastupovat?
Basketbal mě především stále musí bavit. Rovněž bude záležet, jak se budu cítit zdravotně. Loni mě totiž trápila svalová zranění. Když skončím ze dne na den, tak se rozhodně nebudu cítit špatně, tohle už mám v sobě dávno vyřešené. Rozhodovat bude hlavně můj zdravotní stav.

Jak tedy probíhá vaše příprava?
Spíše trénuji individuálně, s týmem je tréninků poměrně málo, jelikož na ně nemám moc čas. Buď si doma zacvičím nebo chodím běhat bez míče. Ten držím až při zápase. (s úsměvem) Příprava s balonem mi už tolik nechybí. Hlavní je, že mám pohyb.

Není to pro vás během zápasů, především na jejich začátcích, problém?
Už jsem si na to zvykl. Dříve jsem měl problém s tím, že jsem míč nedržel jediný den, bylo to hodně znát. Nyní to už takto nevnímám. Letos jsem před prvním soutěžním zápasem na míč sáhl třikrát za celé léto. Mezi oběma letošními zápasy ani jednou.

Poznat to nebylo, připsal jste si 24 bodů, nejvíce z celého týmu…
Možná kdybych s balonem trénoval, tak by to tak dobré nebylo. (se smíchem)

Letos v dubnu jste oslavil 40 let. Co je pro vás na současném basketbalu nejhorší?
Vypořádat se sám se sebou. Pokud cítím, že soupeři jsou na tom lépe po fyzické stránce. Největším handicapem je, že mladí kluci oproti mně trénují někdy i dvakrát denně. Musím to dohánět alespoň zkušenostmi.