Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Musím být pes hlídač i kámoš, tvrdí kondiční kouč Sedláčka či Vabrouška Košárek

Zlín – /ROZHOVOR/ Jeho posláním je „mučit" sportovce. Nikoliv je však zlikvidovat. Jeho pomůckami není skřipec nebo pranýř. Kondiční trenér Rostislav Košárek si vystačí s vlastní váhou těla, pneumatikou od traktoru nebo medicinbalem. Mezi jeho klienty patří Jakub Sedláček, Miroslav Blaťák, Petr Vabroušek i Libor Kašík

2.1.2015
SDÍLEJ:

Kondiční kouč Rostislav KošárekFoto: archiv Rostislava Košárka

„Ani stoprocentně připravený jedinec nemá vyhráno. Psychika je až šedesát procent úspěchu," ví Košárek, ostravský rodák, který ideální podmínky pro práci našel až ve Zlíně. Je bývalým hokejovým brankářem, jenž má i německé občanství. V obsáhlém rozhovoru pro Deník se rozvyprávěl o sobě, své roli, názorech i přesvědčení.

Jakou má kondiční kouč v hokeji vlastně roli?

V první řadě je to motivátor, bez ní se dnes nepohneme nikam. Také je na něm, aby hlídal určitou úroveň tréninků. Ne všechno, co je rychlé a hektické, je správné. V neposlední řadě je to i dlouhodobá spolupráce. Kondiční průpravu dostanete v horizontu dvou až tří let, aby se člověk vydal správným směrem. Musíte být pes hlídač a zároveň kamarád. V tom okamžiku musíte být nejlepší přátelé, jelikož se svými kluky jsme spolu přes čtyři až pět hodin denně. Sympatie musí být prvořadé.

Věnujete se i jiným sportovcům?

Určitě. Začalo to atlety, triatlonisty, lyžaři a tenisty, házenou, volejbalem. Věnuji se vrcholovým sportovcům i amatérským nadšencům. Máme mezi sebou i právníky nebo sekretářky, účetní, maminky na mateřské. Musím se naučit vycházet se všemi a tréninky poskládat, ať je to pro profíka od 10 hodin dopoledne nebo účetní od šesté hodiny večerní.

Je to velký rozdíl?

Neskutečný. Když jsem v začátcích do toho přicházel, první čtyři měsíce byly nejtěžší. Bylo pro mě obtížné rozeznat a nastavit cvičení tak, aby přechod pro amatéra nebo vrcholového sportovce nebyl tak razantní. Tréninky, které jsem měl nastavené pro vrcholové sporty, jsem zkoušel aplikovat pro amatéry. Myslel jsem si, že když se ubere pár časových intervalů, půjde to. (Smích.) Byla to metoda pokusů a omylů. Vždycky jsem se ale vracel ke známé větě, kterou nám vštěpovali na školách a kurzech v Německu. Na metodě pokusů a omylů dnes funguje všechno. Ať už ve sportu, vedení firmy, nebo řízení kolektivu. Až časem zjišťujete, kde se staly chyby a snažíte se je do budoucna eliminovat.

Sportovci dostávají individuální plány. Poznal byste, kdyby ho někdo šidil a udělal si hezké léto?

Právě touto cestou vůbec nejdu. Je lepší začít o týden dřív, když víme, že v srpnu nás čeká desetidenní dovolená u moře. A dovolenou si tam užít, než jet přípravu na těsno s tím, že si dovolenou odtrénuji s plánem v ruce, ze své praxe vím, že to nikdy nefungovalo a ani nebude, nefunguje to podle papíru. To prostě nejde. Pokud za vámi nikdo nestojí, motivace zde také schází.

Je to českou náturou?

Je to celosvětový problém. Když sleduji kluky v zámoří, tak už si kluby vypozorují adepty, kterým v létě posílají najaté trenéry. Z Ostravy si pamatuji Romana Poláka a Rosťu Olesze, kdy jsme v létě chodívali na led, zámořští trenéři tam s nimi opravdu to léto trávili. Dva měsíce byli placení za to, aby na ně dohlíželi. Je to lidská povaha bránit se námaze. I v tréninku si tělo hledá momenty, kde si odpočinout.

Jak jste se k této práci dostal?

Bylo to úplně náhodou. Sám jsem byl svěřencem jednoho kondičního trenéra, který dnes působí v ruských hokejových soutěžích. Vrcholový sport je dnes o tom, že musíte spojit psychickou odolnost a zdravotní stav. Pokud jedna z těchto složek balíčku chybí, máte problém. U mě to bylo zranění. Vlivem toho jsem byl nucen se rozhodnout, co bude dál. Vzhledem k tomu, že jsem se od svých pěti let pohyboval mezi sportovci, ať to byl hokej, fotbal, nebo házená, nejjednodušší bylo se věnovat sportu. Třebaže umím německy, nedokázal bych si představit sedět v kanceláři.

Kdy máte nejvíc práce?

Co mám za poslední dva roky vysledované, tak počínaje dubnem a koncem srpna. Vždy to začíná po návratu profesionálních sportovců ze zahraničí nebo vyšších hokejových lig. První tři až čtyři týdny si odfrknou a poté do tréninků najedeme naplno.

Letní i zimní příprava se obvykle rovná totálnímu sedření kůže. Má to tak ve skutečnosti být?

Postupem času sleduji, že letní příprava se dá udělat i zábavnější formou. Během roku se tým chystá na jeden velký cíl. A je jedno, jestli je to v hokeji, nebo jiném kolektivním sportu. Všem jde o jedno, umístit se co nejvýš v tabulkách. Musí se to nastavit tak, aby nebyla jen v létě maximální zátěž a pak nějaký dojezd v zimních měsících. Musí se to rovnoměrně rozvrhnout na části, náročnější léto, nikoliv extrémní. Pak se například přechází na led, kde se kluci opět bijí s jiným pohybem a novou výstrojí. A nohy dostávají opravdu zabrat. A pak přidávat ještě v podzimních měsících. V zimě např. u fotbalistů se musí měsíce přestávky nějak vyplnit. U hokeje to bývají většinou reprezentační pauzy. Když kluby vidí, že tým výsledkově nebo herně upadá, klukům je třeba trénink upravit. Na kondici se dnes pracuje celoročně. Není to jako kdysi, kdy květen až srpen měli všichni z letní přípravy opravdu nahnáno strachy. S tím se vyskytovala i zranění, takže kluci, kteří odpadávají mezi prvními, musí být v průběhu roku dále hlídáni. Takže když se jede na zápas ven, se zraněnými sportovci zůstávají lidé, kteří se jim dále intenzivně věnují.

Říkává se, že za dob Československa a armádní Dukly Jihlava hokejisté skutečně dřeli. Posunulo se to dnes někam dál?

Tehdejší doba byla poblázněná. Jeden názor rádoby experta byl zlatý názor a všichni se jím bez výjimky řídili. Dnes jsou tréninkové metody otevřené všemu. Ať je to dostupnost internetu i literatury. Už můžeme společně porovnávat, co tělu škodí a co ne. Tehdy se bezhlavě trénovalo, ale když se podíváte na dnešní padesátníky, většina z nich jsou invalidé. Jsou to lidé, kteří mají kloubní náhrady, vyhřezlé ploténky, migrény a další neléčitelné nemoci. Dnes je vše hlídanější i po stránce zdravotní. Už to není jen o kondičním tréninku, ale o zdravotní tělesné výchově. Říkávalo se, že sportem k trvalé invaliditě, dnes se fatálním chybám snažíme předejít. Třeba tehdy podrobné kontroly srdce i dalších orgánů nebyly tak nastavené. Sportovní medicína je dneska na špičkové úrovni.

Když za vámi do fitka přijde člověk, tak neodmlouvá, protože sám chce. Ale s hokejisty, kteří musí jít obvykle do bolesti, to musí být jiné, ne?

Jelikož přicházejí stále noví, a rád se s nimi setkávám po nějaké době, tak už to můžu hodnotit. Kluci odcházejí do svých oddílů, kde mají své trenérské specialisty. Každý trenér chce zanechat na svém svěřenci to nejlepší. Jenže tohle je kontraproduktivní. Když se po sezoně sejdeme, v hlavě má polovina jeden velký otazník a nevědí, co je vlastně v tréninku správné. Proto si každý musí najít svou cestu, která mu vyhovuje a přináší úspěchy. Musí už sám vysledovat, jestli ho trénink naplňuje a zda je po přípravě nachystán absolvovat sezonu v plné zátěži. Kluci odmlouvali a vždycky budou. Bez brblalů by to nešlo. Dochází k situacím, kdy se pohádáme, ale na druhý den zase společně jedeme dál. Ale to k tomu přece patří. Nebylo by to ani ono, kdyby někdo makal šest měsíců v kuse bez nějakého názoru nebo emocí.

Jak často si kluci zahudrují, že končí kariéru?

Ne přímo kariéru, ale třeba se mnou. Ale snažím se jim to vysvětlit a ukázat z druhé stránky. Do ohně už nepřilévám, nechám je vychladnout. Pak si sedneme nebo jdeme na čerstvý vzduch do lesa a řekneme si, kam chceme směřovat. Někdy kluci musejí přiznat, že z cesty, na kterou jsme se dostali, už cesta zpět není. Když se kondiční průprava nastaví vysoko, těžko se pak hledá úleva. Někdy jdou tvrdohlavě svou cestou, ale většinou se rychle vracejí zpět k našemu tréninku. Nebo se snaží hledat chyby v něčem jiném. Je to lidské, ale musejí si v hlavě tyto situace srovnat a najít priority, aby se tyto chyby v dalších letech neopakovaly. Tělo ale není stroj, nýbrž lidský organismus.

Takže musíte být zároveň i psycholog?

Psychologie hraje až šedesát procent úspěchu a také pro další pokračování s klientem je nezbytná. Někteří tomu nepřikládají velkou váhu, ale už jsem zažil i situace, kdy mi přijde po kondiční stránce stoprocentně nachystaný klient. Řekli byste, co ten kluk u mě vlastně dělá. Po patnácti minutách vám dojde, že psychická stránka je u něj nulová a můžeme začít u práce s hlavou. Jako motivátor pak člověk funguje úplně jinak.

Se kterým nejlépe připraveným sportovcem jste spolupracoval?

Tvrdím, že zlínský spiderman je Kuba Sedláček. První rok cvičení s vlastní váhou těla zvládal neskutečně dobře. Stylově to sice bylo slabší, ale v obtížnosti provedení to zvládal velmi dobře. Až jsem se někdy zamýšlel, jestli ho na něčem nachytám. Kuba se do brány opravdu hodí. Rád bych zmínil ještě jednoho hokejistu, kterým je Petr Kalus. Ten toho má v Americe odtrénováno už dost. To jsem si říkal, že toto je stroj a ne člověk. Z jiných sportů bych zmínil Petra Vabrouška. To je sportovec, který to tady bude ještě hodně dlouho dokazovat. Ve svých letech je nadčlověkem. V jeho případě mu pomáhá vůle. Chodí ke mně na osobní tréninky, a ačkoliv technicky cviky ještě nezvládá dokonale, tak je na něm vidět obrovská dravost a genetická vybavenost. Když jsem viděl některé záběry ze závodu, tak jsem měl husí kůži.

Jak dlouho může Vabroušek vydržet na vrcholové úrovni triatlonu?

Pět let je reálných. Zdravotní omezení nemá a přeji mu dlouhá léta bez potíží. Se svou nastavenou laťkou to může zvládnout. Přál bych mu i víc, ale vidím na sobě, jak roky přibývají a tělo čím dál hůře regeneruje. Někdy bych chtěl být jako on…

Bylo těžké hráče přesvědčit o nějaké vaší pravdě a filozofii?

Jako v každém odvětví mi to trvalo. Určitě věci popsat, vysvětlit nebo nakreslit je jedna z těch lehčích fází. Krásně se na grafech vysvětluje, že kondice se dá budovat nějakým systémem. Horší je, když přijde první únava, bolest, svalová křeč nebo zranění. To jsou kritická místa, kdy zapochybujete, že jste neudělal vše dobře. Když se z toho dostanete a vracíte se po sezoně spokojený, je to pro mě největší odměna. Klíčové je ale zůstat zdravý. Můžete být trenérem špičkově připraven, ale stačí jeden pohyb, na který tělo špatně zareaguje, je po všem.

Letos jsem také začal jinak se skladbou tréninků. Postupem času jsem zjišťoval, že u kluků kondici nahoníme a jsme schopní ji i budovat. Ale největším problémem v kolektivních sportech, konkrétně hlavně u nás, je motorika. Děti odmala ztrácí motorické vlastnosti. Všichni víme, že doba je uspěchaná. Už si ale děti nehrají venku před panelákem s hokejkou, ale pustí si hokej na videohře. Přenáší se to i na starší. Jenže pak kondičně skvěle nachystaný člověk udělá vratký pohyb, nepřenese váhu, kde má, a způsobí si zranění. Proto jsme zapojili až čtyřicet procent cvičení na rozvoj motorických vlastností. Neučím ale někoho něco, čím jsem si já sám neprošel. Tím, že jsem čtyři roky s panem Haasem spolupracoval, všechny cviky jsem si osobně vybudoval. Když trénujeme třetí měsíc v kuse, můžu klukům říct, že vím, co je bolest i kdy se blíží konec přípravy. Vždy tam byly momenty, kdy vám někdo tvrdil, že nevíte co daný jedinec cítí v tréninkovém období, já to ale věděl.

Většina hokejistů má silný vršek těla, k tomu mohutná stehna. Dělá jim právě běh největší problémy?

Dělá, ale to není v běhu, ale v chůzi. Neumíme správně běhat. Málokdo umí správně chodit, neví jak přes chodidlo našlapovat, správně zapojit nohu. Proto když sleduji vrcholový hokej, už to není o silném vršku, ale o silném středu těla. Dnes už nevítězí ten, kdo má obrovský hrudník, ale ten kdo má stabilní střed svého těla, sílu v trupu. Člověk se až někdy zamyslí, když kluci ze sebe svlečou výstroj, jaká jsou někteří tintítka. Ale na ledě to člověk nepozná. Když se dotyčný zapře o nohy, zapojí střed těla, je u mantinelu neodstavitelný. Proto kladu důraz na práci se středem těla. I kluby už nyní spíš sahají po hráčích s atletickou postavou. Už to nejsou hromotluci, ale novodobí atleti. Čím větší váhu s sebou nosíte, tím větší nápor je na vaše tělo kladený. Lehčí tělo se lépe a déle pohybuje. Právě kondiční trenéři mají za úkol tyto aspekty hlídat.

Bývalý hokejový obránce a nyní jeden z trenérů Zlína Martin Hamrlík do kabiny přinesl cvičení takzvané Tabaty. Je to moderní způsob cvičení s vlastním tělem?

Většina trenérů ji využívá. Řekl bych, že tabata je staronový název pro kruhový trénink. Je to cvičení v určitých časových intervalech. Kdysi byl kruhový trénink kotoul, nához činkou, dřepy s obrovským závažím na zádech. Dnes už je tabata o různých úskocích, poskoky, dřepy, nebo kliky. Je to dobrá věc, určitě s tím souhlasím.

Jak jste se jako ostravský rodák ocitl ve Zlíně?

Cesta byla složitá. S přítelkyní jsme budovali dlouhodobější vztah. Absolvovala se mnou pár delších cest po Německu. Tentokrát přišla řada na mě. Přítelkyně tady dostala po absolvování vysoké školy v Ostravě lukrativní práci v cestovní kanceláři. Když jsem se párkrát po Zlínsku prošel, nadechl jsem se čistého vzduchu a řekl jsem si, že lidé na mě reagují trochu jinak, než u nás v Moravskoslez­ském kraji.

Jak konkrétně?

My jsme ve všem tvrďoši, ať už v jednání nebo řeči. Když jsem si šel zacvičit, zjistil jsem, že je tady ještě v kolébce. Možná je to i tím, že trenéři tady nebyli. Viděl jsem, že co jsem se naučil, by se tady dalo aplikovat. Když už nemohu pokračovat v aktivní kariéře, přišel pro mě čas. Momentálně se snažím si splnit sen a mít své vlastní kondiční centrum, které ponese můj název. Od února bych jej rád rozjel. Abych mohl dále své plány realizovat v prostředí nejvyšší kvality. Kousek je kopec maják, obrovský les, hokejová hala.

Takže ideální podmínky?

Lidé tomu jdou i naproti, zdejší kraj se mi zdá upřímnější. Jsou otevřenější především novým metodám. V Ostravě už zavedené tréninky předešlými trenéry se měnit nemohly. Když přišel nový člověk s jinou myšlenkou, nemohl se přes jejich zásady dostat. Nyní se mě každý ptá, kdy se s tím objevím v Ostravě, ale já už se vracet nehodlám. Máme tady spoustu výborných podmínek.

Hokejisté získali vítězstvím v extralize zvuk, házená se strašně zvedla, o volejbalu ani nemluvím. Právě Fatře jsem se celé loňské léto věnoval a poté jsem celou sezonu z Německa sledoval jejich zápasy. A potvrdil jsem si, že zdejší kluby na to nějak reagují. Jen fotbal by to tady chtělo spravit.

Takže budete pracovat i s fotbalisty?

Zatím jsem nabídku nedostal, ale rád bych to s nimi zkusil. Je to zase jiný pohyb. Někteří fotbalisté už k nám cvičit chodí. Ale je to výzva, zatím jsem ji nedostal. Zatím ale mám práce dost. Navíc velmi důležitá část, na kterou se chystám, je práce s mládeží. V horizontu pěti až šesti let by se s dětí mohlo podařit vytáhnout maximum.

Jak jste se vlastně z prvoligové Poruby dostal do německého Norimberku?

V tehdy prvoligové Sareze Ostrava jsem končil střední školu. Byli jsme tým poskládaní s mimoměstských hráčů. Kromě mě a Petra Janečky nebyl v týmu jediný odchovanec. Už jsme cítili, že směrem od vedení klubu k nám nebyla žádná úcta. Pokud se kluk nechytne po střední škole ve vrcholovém hokeji, do života je nepoužitelný. Děti jsou vedené jednosměrně. Nejsou zvyklé mluvit, ani nic dělat. Dostal jsem možnost mít německé občanství po dědovi. A získal jsem obrovskou šanci, jelikož se na mě nedívali jako na cizince, ale rodilého Němce. A to je pak obrovská pomoc. Dostal jsem se tam přes pana Fabiána, který tenkrát dělal manažera v Sareze. Zuby nehty jsem se držel až do letošní sezony. Dokonce jsem si zahrál i s Dušanem Andrašovským, potkával jsem se i se Zbyňkem Mařákem. Klukům, kteří okusí zahraničí, se těžko vrací zpět. A roli nehraje ani sport, ale život v západní Evropě. Ještě je kus před námi. Když jsem před sedmi lety viděl, jakými rozdíly jsme je poráželi, musel jsem se smát. Teď je ale všechno jinak. A nebyla to házená, ale hokej. Němci pochopili strašně rychle, že se musí něco změnit. A pustili se do práce.

To vám Německo tak přirostlo k srdci?

Neříkám, že se cítím jako Němec, ale v určitých situacích a ne jen světlých stránek života, mi to strašně pomohlo. A vím, že se tam o stát můžete opřít. Nebudu hodnotit naši republiku, srdcem jsem Čech. Když se ale podívám kolem sebe na lidi a náladu, není zrovna optimální. Nikdo je nemá ve světě moc rád, jsou specifičtí svým chováním i vlastenectvím. Přirovnal bych je k Američanům. Je to hrdý národ, ale vědí, že se mohou o koho opřít.

Mají důvod být na sebe hrdí…

Přesně tak. I oni mají tmavé momenty historie. Ale když se něco stane, vláda se o ně postará. Nikoho nenechá na ulici.

NEJ ROSTISLAVA KOŠÁRKA

Největší dříč?

Kuba Sedláček. To řeknu narovinu, jak to je. On je připravený. Má nevyčerpatelné zásoby energie. A k němu samozřejmě i Libor Kašík. Tím, že vyhrál titul, se strašně posunul. Psychologie sportu u něj funguje. Ten už je hlavou úplně někde jinde. Tím, že si jako gólmani sedneme, můžeme aplikovat i jiný typ tréninku. Nemusí to být jen o síle, ale i o pružnosti a dynamice, reflexi. My se věnujeme reakčním schopnostem.

Sportovní všeuměl?

Velmi se mi líbil Mira Blaťák, který má talent na golf, zkoušeli jsme i badminton. Ten by se mohl tenisem klidně i živit. Hodně šikovný je i Jarda Kristek, který umí lyžovat, tenis i squash. Na co sáhne, to mu jde. Z Fatry Zlín se mi také líbí Václav Kotas. Ten je fakt dobrý na tenis, volejbal i beachvolejbal.

Největší pokrok?

Jako kolektiv mě překvapili volejbalisté Fatry Zlín. Stmelili se a šli do toho.

Největší remcal?

To neřeknu. (Smích.) Každý má v sobě remcala a je jen otázka konkrétní osoby, jak to v sobě ukočíruje. A ten největší remcal jsem já. Mně se stále něco nelíbí.

Sedláček: Rosťa na mě dohlíží

Riga – Považuje ho za VIP klienta. Aby ne, když jedním z prvních byl hokejový gólman Jakub Sedláček, jemuž pomohl kondiční kouč Rostislav Košárek se prosadit až do KHL. Právě v době, kdy před dvěma lety ukončil své zlínské angažmá a zamířil do Dinama Riga, navázali společnou spolupráci.

„Poznali jsme se na sportovní hale v posilovně. Oslovil mě s tím, že začíná trénovat. Vyzkoušel jsem si to a zkrátka se mi jeho tréninky líbily. A už jsem u něj zůstal," vysvětluje Sedláček.

A poznal zcela nové věci. „Když jsme začínali, dělal jsem jiné cviky, než jsem do té doby znal. Rosťa to má hodně okoukané z Německa. Systém je převzatý z Kanady. Nyní je to hodně aktuální a vyhovuje mi to," pochvaluje si spolupráci.

Tím spíš, že samotný Košárek je bývalý gólman a potřebám brankářů rozumí. „To je výhoda. Můžeme se zaměřit na naše speciální věci. A to se mi na tom líbí. Přece jen my máme trochu odlišný program. V tom je to parádní," oceňuje Sedláček.

Přestože jsou z nich kamarádi, Sedláček si Košárka platí. „Je v tom už profesionalismus. Když si řeknete, že je sraz v osm hodin ráno a pak nedojít. Propadla by mu hodina. Je to stejné, jako kdybych trénoval s týmem," vysvětluje Sedláček, že rozhodně nemůže nic ošidit.

Tím spíš, když se kouč věnuje pouze vám, případně menší skupince hráčů. „Má nad vámi větší dohled. Přece jen v mančaftu mají tři trenéři na starost v letní přípravě třicet kluků a chyby, které kluci dělají nemají možnost tolik cíleně opravovat. Zároveň je to i o intenzitě tréninků. Je to opravdu záběr. Tím spíš, když jste s ním sám nebo má maximálně tři až čtyři kluky," srovnává odchovanec zlínské brankářské školy.

Navíc všude ve světě je již obvyklé, že se celý tým sejde až na ledě. „Už jen v Česku a na Slovenku trénují týmy společně. Jinak všude na světě se letní příprava dělá individuálně," upozorňuje na notně zastaralý systém brankářská jednička Rigy.

Zároveň ale Sedláček ví, že i v tomto směru jsou na prvním místě peníze. „V zahraničí vás platí v NHL pět měsíců, v Rusku deset a v Česku stále dvanáct měsíců. Záleží hodně na vedení, jak výplaty rozpočítá," vysvětluje Sedláček. 

Autor: Daniel Ostrčilík

2.1.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
fotbal FC FASTAV Zlín - FC KodaňUroš Matič a Petr Jiráček
145

Mlha? Neviděl jsem na brankáře Kodaně, přiznává Jiráček

Ford je zdevastovaný.
3

Ford boural v mlze, tři cestující jsou zranění

Hoří nám v pokojíčku! Rodina stihla z domu utéct

V rodinném domku v Hrobicích bydleli jen dva měsíce. Když spali, přiběhly do ložnice rodičů děti, že jim hoří v pokojíčku. Rodina stihla z hořícího domu včas utéct. Vyšetřovatel hasičů pracuje s několika verzemi.

Všechny karty na stůl. Zde jsou priority hlavních politických stran

Volby jsou tu. Pokud ještě nejste rozhodnutí, které straně dáte dnes či zítra svůj hlas, superdebata Deníku by vám mohla nabídnout řešení. Kandidáti deseti hlavních stran a hnutí včera představili klíčové priority svých programů.

4. kolo soutěže O nejkrásnější svatební pár Deníku pro rok 2017

Prsten za 15 tisíc korun od zlatnického mistra Zbyňka Zimčíka z ateliéru Filip v Uherském Hradišti a dva krásné romantické pobyty v hotelech Starý zámek Napajedla a Spa hotel Lanterna. Právě o tyto atraktivní ceny se hraje v dalším ročníku oblíbené soutěže Svatební pár Deníku.

AKTUALIZOVÁNO

První gól, druhý bod. Ševci v mlze remizovali s Kodaní

Vstřelili premiérový gól v Evropské lize, první výhry v prestižní soutěži se ale znovu nedočkali. Přesto fotbalisté Zlína nemusejí smutnit. Ševci ve 3. kole skupiny F remizovali s dánskou Kodaní 1:1 a dál živí šanci na postup.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení