„Snažím se jim dávat tipy, jak si domácí výuku co nejlépe zorganizovat a jak celkově se vyrovnat s emocemi strachu, úzkosti, paniky či smutku,“ vysvětluje opora olomouckého interligového týmu.

Co vás přivedlo k psychologii?

K psychologii mě přivedla házená, kdy jsem se po zkušenosti s mentální přípravou v juniorské reprezentaci rozhodla, že tento obor chci studovat. Měla jsem původní profesní sen, že se stanu sportovním psychologem, svou bakalářskou a diplomovou práci jsem věnovala právě mentálním předpokladům u vrcholových házenkářů a házenkářek, potažmo možnostem psychologické přípravy ve sportu obecně. Studium psychologie jako takové mi velmi rozšířilo obzory a začala mě zajímat také jiná odvětví této vědy, například právě školní psychologie.

Takže jste se od sportovní psychologie trochu odklonila?

Po studiích jsem se přestěhovala na Valašsko za přítelem, který hraje extraligu házené za Zubří a začala pracovat jako školní psycholožka na jedné střední škole tady poblíž. Svůj původní profesní sen jsem tedy zatím na chvíli odložila, nyní se věnuji školní psychologii, ale nutno podotknout, že mezi školní psychologií a psychologií sportu vidím v určitých ohledech velké podobnosti. Mám totiž možnost pracovat nejen na individuální rovině, ale také s celými třídními kolektivy.

Můžete kvalitně radit i v době, kdy jsou školy zavřené?

Našim studentům poskytuji psychologické konzultace prostřednictvím internetového poradenství nebo po telefonu. To sice není ideální, ale v těchto náročných dnech, kdy spousta studentů ještě neví, jak bude závěr školního roku, maturity a potažmo přijímací zkoušky na vysokou školu vypadat, tak jsem ráda alespoň za tyto možnosti komunikace s nimi.

Jak probíhá takové poradenství na dálku?

Snažím se studentům dávat tipy, jak si domácí výuku co nejlépe zorganizovat a jak celkově se vyrovnat s emocemi strachu, úzkosti, paniky či smutku, které je v této mimořádné situaci provázejí. Spousta ze studentů má poprvé ostych se se mnou zkontaktovat, ale často se k tomu nakonec odhodlají, protože nechtějí svými obtížemi zatěžovat své blízké. Tak jsem tu kdykoli pro ně a jsem ráda, když si řeknou o pomoc.

Ozývá se vám hodně studentů? Je to pro tuhle věkovou skupinu velmi náročné období?

Pro všechny z nás je to mimořádná situace a pro všechny je úplně nová. Pokud se někdo ozve, tak jsem ráda. Uklidňuji je tím, že emoce a obavy, co teď prožívají, jsou naprosto normální a přirozené. Není to slabost. Strach je užitečná emoce, která nás má varovat před nebezpečím. A nebezpečí je tady opravdu objektivní. Každý to prožívá jiným způsobem, každý má své mechanismy, které v krizi používá. Tělo na tuto nenormální situaci vysílá své obvyklé reakce na krizi a u každého se to projevuje jinak.

S čím teď studenti bojují nejvíc?

Studenti se ozývají s tím, že se hůř soustředí, někteří špatně usínají, často se budí nebo mají třeba trávicí potíže. Někteří se pak potýkají hodně se svými emocemi, jsou neklidní či podráždění.

Platí pro ně nějaká univerzální rada?

Už za začátku té nastalé situace jsem studenty obepsala, aby věděli, že se na mě kdykoliv můžou obrátit. Rozeslala jsem jim obecné tipy. Doporučuji dodržovat co nejpodobnější režim, na který jsou v běžném životě zvyklí. Takže jestli ráno pijí kafe, tak ať si ho dají pak jdou sednout na školní povinnosti, během kterých si budou dělat pravidelné přestávky. Pokud jsou zvyklí scházet se odpoledne s kamarády, tak ať si s nimi aspoň zatelefonují a pokud jsou zvyklí chodit do posilovny, tak cvičí alespoň doma. Každopádně je dobré si aktivity na každý den naplánovat.

Jak ještě mohou zlepšit svoji psychiku?

Dávala jsem jim tipy, aby k sobě byli vlídní a dělali si běžné denní radosti častěji než normálně. Může jít třeba o dobré jídlo nebo sledování oblíbeného seriálu. Doporučuji omezit příjem informací z médií, protože sledovat to celý den není dobrá věc. Může to člověka hodně frustrovat. Je dobré být informovaný, ale čas využít raději pro nějaké resty, které každý dlouho odkládat. V neposlední řadě radím, užít si čas se svojí rodinou, protože taková situace se, doufám, dlouho nebude opakovat.

Doporučujete dobré jídlo nebo sledování seriálu. Všeho ale jen v přiměřeném množství, že?

Ano, důležité je starat se o své tělo. Nezajídat nebo neopíjet strach. Lepší je snažit se zůstat v kondici, dodržovat pitný režim a střídmě se stravovat.

Jak se vy osobně udržujete v dobré psychické pohodě?

V podstatě tak, jak radím ostatním. Snažím se dodržovat režim, na který jsem zvyklá. Ráno vstanu a pracuji. Snažím se všechno vyřídit v ranních hodinách, abych se pak mohla věnovat svým koníčkům, na které jinak tolik času nemám. Hrozně ráda vařím a do svého režimu jsem přidala pravidelné relaxace. Odpoledne a ve večerních hodinách jsem zvyklá na pohybovou aktivitu, protože míváme tréninky. To mě udržuje v psychické pohodě. Udělala jsem si pořádek ve spoustě věcí, co už jsem dlouho odkládala. Vytřídila jsem si i své rybářské vybavení, takže se už těším, až zase budeme moct vyrazit (usmívá se).

Budete se chtít ještě vrátit k vašemu profesnímu snu, sportovní psychologii?

V hlavě to pořád mám, ale možností, jak se v tomhle odvětví uchytit, teď kolem sebe nemám tolik. Budu ráda, když naberu zkušenosti z kontaktů s klienty. V oboru sportovní psychologie se snažím dál vzdělávat, minulý rok jsem nastoupila na doktorské studium fakulty tělesné kultury. Občas se naskytne i pár klientů – sportovců. Ale zatím je to spíš jen takové zpestření.

Vaše sestra Kristýna hraje ve Francii. Probíraly jste spolu, jestli je pro ni lepší zůstat, nebo se vrátit?

Francie je v těch opatřeních celkově za naší republikou pozadu a mám pocit, že ta čísla tam narůstají ve větším řádu než tady. Pro ségru s manželem to není nic jednoduchého, sledovat to. Oni zvažovali, že by se vrátili do České republiky, ale nakonec jsme se všichni shodli na tom, že z mnoha důvodů pro ně bude lepší zůstat v jejich podmínkách, na které jsou zvyklí, tedy v jejich společném bytě. Určitě to tam pro ně není jednoduché, na druhou stranu, já bych s nimi nechtěla být v osobním kontaktu, i kdyby byli tady blíž, protože se zkrátka snažíme absolutně minimalizovat kontakt s lidmi. Navíc cesta by pro sestru s manželem byla riziková. Zůstávají tam a na druhou strnu jsme na to zvyklí už několik let, že jsou pryč.