Zkušená jednatřicetiletá závodnice na mezinárodním atletickém mítinku v Otrokovicích o patnáct centimetrů překonala rekord Pavly Hamáčkové z roku 2007 a výkonem 450 centimetrů se kvalifikovala na halové mistrovství Evropy.

„Měla jsem to v hlavě nastavené tak, že chci hned v prvním závodě skočit limit, což se mi povedlo,“ jásala brněnská rodačka po vylepšení rekordu haly i oblíbeného mítinku.

Jubilejní dvacátý ročník tradiční akce si podmanila naprosto suverénně. Členka USK Praha s přehledem porazila o dvanáct let mladší juniorskou mistryni světa Amálii Švábíkovou i třetí Rebeku Šilhánovou.

„Chtěla jsem se vrátit na nějakou úroveň, jinak bych se na to vykašlala. Jsem ráda, že to vyšlo i na jiném povrchu a odlišném sektoru,“ radovala se.

Do Otrokovic přijela otestovat formu před dalšími závody.

„Nechtěla jsem po roční přestávce hned letět do Stockholmu mezi tyčkařskou špičku. To bych se trochu poplašila,“ usmívá se Maláčová.

Jelikož pochází z Brna, organizátory dobře zná. Nikdo zkušenou závodnici k účasti na mítinku nemusel přemlouvat.

„Den před závodem jsem se ale trochu lekla, když jsem viděla, že budu skákat na tomto povrchu, který jsem vůbec neznala. Ani tretry se na něm nezabodávají. Taky jsme dostaly speciální hřebíky,“ líčí.

Když zjistila, že organizátoři obvyklý tartan na plochu opravdu nenatáhnou, byla lehce vyděšená.

„Jak jsem ale dobře připravená, tak mě ani nic moc nerozhází. Nakonec se mi to líbilo,“ usmívala se.

Jak by ne, když nakonec skočila 450 centimetrů. I když se Maláčová pokoušela o ještě lepší výsledek, nakonec boj s laťkou vzdala po druhém pokusu. „Nějak mi došly síly,“ přiznává.

„Chtěla jsem si to všechno zkusit, takže jsem rozcvičku začala dřív než holky. Na tréninku skáču hodně skoků, takže jsem si myslela, že to vydržím. Ale zapomněla jsem na soutěžní adrenalin, který mi sebral docela dost energie,“ pokračuje.

Jelikož začala skákat už na výšce 418 centimetrů, absolvovala ve zrekonstruované městské hale dohromady deset pokusů. „Vím, že příště mohu začít trošku výš, abych pošetřila síly na další skoky,“ uvědomuje si.

Vrcholem letošní halové sezony nejen pro Maláčovou bude březnový evropský halový šampionát ve skotském Glasgow.

Díky splněnému limitu se může měřit s těmi nejlepšími. „Ještě potřebuji trochu zapracovat na technice,“ cítí.

„V Otrokovicích se mnou nebyl ani trenér, takže jsem si nebyla úplně jistá. Skoro rok jsem nezávodila. Nevěděla jsem, co od toho mám očekávat. Mám problém si věřit a pak do tyče najet, což bylo vidět i tady,“ přiznává. „Vždycky do těch 450 centimetrů je to v pohodě, ale jak je laťka výš, začínám o sobě pochybovat, ač úplně nemusím,“ přidává.

Problém s psychikou se snaží řešit. Známá sportovkyně začala spolupracovat s bývalou běžkyní Helenou Fuchsovou.

„Zaměřujeme se na to, abych přestala řešit okolní věci a začala se soustředit jenom na to, co mám dělat,“ prozrazuje.

Návrat po nepříjemném a vleklém zranění nohy nebyl jednoduchý. „Na operaci jsem nebyla. Chodila jsem ale tři a půl měsíce o berlích. Bylo to hodně náročné. Už jsem si myslela, že mi to nikdy nesroste. Měla jsem na holenní kosti šest děr,“ přiznává.

K návratu úspěšnou sportovkyni přemluvil až přítel.

„Říkal, že přece nemohu končit kariéru na takové úrovni a se zlomenou nohou. Že to dělají jenom zbabělci,“ říká s úsměvem.

Maláčová partnera vyslyšela a začala tvrdě dřít. Než koncem září dostala svolení, že může začít klusat, jezdila na kole.

„Po čtyřech měsících to bylo extrémní. Já jsem chtěla jenom odskákat. Bylo mi jedno, zda skončím,“ líčí.
Nyní je zpět a má motivaci porvat se o další skvělé výsledky. „Všechno jsem si už splnila a mohu klidně skončit. Se zlomenou nohou jsem to však nechtěla vzdát,“ uzavírá.