„Všichni se mě na to ptají, ale těhotná opravdu nejsem," pousmála se úderná spojka.

„Pouze mě přestala házená naplňovat a rozhodla jsem se pro nový směr a náplň mého života. Je potřeba přijmout nové výzvy. A vlastně i těch zranění bylo dost," uvedla.

Přitom podle jejích slov o nabídky po předčasně ukončeném angažmá v ostravské Porubě neměla nouzi. „Byla jsem překvapená, kolik jich bylo. Většina přitom byla z Francie, kde jsem tři roky působila, ale žádná mě nenadchla. Navíc jsem už byla více méně rozhodnutá skončit," zdůraznila Poznarová.

Kdy jste se tedy rozhodla seknout s házenou?

Dozrálo to ve mně jednu dubnovou středu, kdy se opět nakumulovalo několik věcí, které tady nechci rozebírat. Říkala jsem si, jestli mi stojí za to, abych pořád někomu něco dokazovala. Vždyť už jsem téměř všeho dosáhla, dokázala jsem hodně. Vím, že kvůli zdravotním problémům nebyla uplynulé sezona z mé strany dobrá, na druhou stranu také vím, že házenou nemohu dělat celý život. Navíc ženy ze své podstaty to mají v tomto ještě těžší.

Podobnou nechuť k házené jste měla po návratu ze zahraničních angažmá, kdy jste také skloňovala slovo konec v souvislosti se sebou. Nerozmyslíte si to ještě tedy?

Ne, opravdu ne. Je pravdou, že rok 2008 byl pro mě strašně těžký mezník a po špatných zkušenostech z Řecka jsem vděčná trenéru Dušanu Polozovi, že mě opět vtáhl do děje. Nic se neděje jen tak, já věřím na osud, proto to tak beru.

Čím se tedy nyní budete živit?

Jdu úplně mimo sport, mimo obor. Bude to sice těžké, ale mám nový impulz a hlavně mě to baví. V podstatě jsem také tak trochu novinářka. Věnuji se psaní pro jeden lifestylový web o bydlení. Pořád se ale učím a pracuji na sobě. (Úsměv.)

Prý má o vás zájem prvoligová Jiskra Otrokovice, kde hraje i Pavla Nevařilová. Nebudete se tedy jako ona alespoň házenou bavit?

(Smích.) Tak o tom přestupu slýchávám pořád a už mě to popravdě trochu vytáčí. Asi to vzniklo tím, že jsme se s Pavlou byly podívat na zápas Zlína o 3. místo s Porubou a při podobných otázkách jsme s Pavlou vtipkovaly, že v Jiskře nabereme staré kusy a zaútočíme na titul. (Smích.) Popravdě už házená s mou novou prací nejde skloubit.

To jste přestala úplně sportovat?

To ne, ale pronikám do tajů jiných sportů. Můj přístup je nyní komplexnější. Navíc cítím, že po té psychické zátěži v práci si při sportování opravdu odpočinu.

Jak vzpomínáte na své poslední interligové angažmá v Porubě?

Dobře, stejně jako na všechna předtím, což je mým krédem. Samozřejmě v případě Ostravy si vzpomenu i na zlé, je to stále čerstvé, ale převažují pozitiva. Poruba mi strašně moc dala, nové možnosti, kamarády, poznala jsem nová místa. I přese všechno přestupu do Ostravy nelituji.

Na které angažmá ve své kariéře vzpomínáte nejraději?

Na prvním místě to určitě budou mé začátky ve Zlíně, zejména mistrovská sezona v roce 2005. Tehdy jsem si ještě coby juniorka poprvé čichla k ženské házené a hned ve druhé sezoně se nám podařilo něco neskutečného. Byla to nádhera, pěkná nostalgie. Jelikož jsem ze Zlína, tady je to pro mě srdeční záležitost.

A nejlepší?

Rozhodně následné tři roky strávené ve francouzských Métách, kde jsme vyhrály, co se dalo a i já byla ve své největší formě. Na toto období mám nejkrásnější vzpomínky. Zdejší klub pracoval nejprofesionálněji, co kdy jsem zažila, podmínky a vybavení byly snové.

Budete tedy chodit fandit zlínským házenkářkám?

Popravdě teď mi ještě házená nechybí, ale určitě na ni budu chodit častěji. Naopak v televizi mě házená nebere vůbec, chybí mi tam kontakt s tím, co mě zajímá. (Úsměv.)

Při závěrečných kvalifikačních zápasech v Brně jste se oficiálně rozloučila s reprezentací. Ukápla i nějaká slza?

Kupodivu ne. Snažila jsem se držet. Ale pak to bylo hodně na nervy a ještě další dva dny jsem se z toho dostávala. Pořád mě štve, že holky nedotáhly kvalifikaci do úspěšného konce. Chyběl jeden pitomý gól, přitom tak strašně moc jsem týmu postup přála, sezona totiž byla perfektní. Chvílemi jsem se přistihla, jak bych si ještě oblékla trenky (dres na sobě v době zápasu měla – pozn. red.) a holkám pomohla.

Jak budete vzpomínat na svou reprezentační kariéru?

Paradoxně jsem se s ní loučila tam, kde jsem před asi deseti lety začínala – také v Brně. Tehdy jsme ještě pod trenérem Krejčířem hrály proti Rumunsku a i chlapi pak hráli důležitý zápas. Každopádně jsem moc ráda, že jsem mohla reprezentovat, stejně jako podívat se na evropský a světový šampionát (oba v Srbsku).