„Protože mé malé děti mají rýmečku, musela jsem od televize dost odbíhat. Rodiče ale zápas pozorně sledovali a fandili,“ potvrdila s úsměvem sestra Pavla Poznarová, bývalá úspěšná 34letá házenkářka, která si premiéru v národním týmu odbyla před dlouhými 15 lety.

„Pamatuji si to, jako by to bylo včera. V kvalifikačním zápase o šampionát v Brně jsem dala pět branek Rumunkám, ale nakonec jsme prohrály. A taky jsem byla dost nervózní,“ přiznává úspěšná házenkářka a dokáže se tak vcítit do kůže svého bratra.

Z nečekané nominace do národního výběru měli pochopitelně u Poznarů velkou radost.

„Jsem na bráchu pyšná! Hlavně otec, ten to prožíval naplno, je to pro něj zadostiučinění. Navíc se dočkal, že obě jeho děti ve svých sportech reprezentovaly. Hrát za nároďák, to je nejvíc,“ pousmála se.

Žádné velké oslavy se však nekonaly.

„Vše se seběhlo rychle, o nominaci jsme se dozvěděli v sobotu. Pak to vzalo rychlý spád,“ usmívá se odchovankyně zlínské házené a pamětnice posledního klubového českého titulu z roku 2005.

„Mile nás překvapilo, že se Tomáš dostal na trávník již po hodině hry. Myslela jsem, že tam dřív půjde zkušenější Rabušic. Velká škoda, že prohráli, rozhodně nebyli horší. Všichni makali, jen měli smůlu,“ zhodnotila výkon týmu.

A Tomáš?

„Rozhodně to nebyl propadák, ale úplně ono to nebylo, umí hrát lépe. Fotbal a házená jsou však týmové sporty, kde rozhoduje souhra. Obzvláště, když už osobnosti typu Nedvěda a Rosického nemáme,“ poznamenala.

A podívá se ještě mladší brácha alespoň jednou do reprezentace?

„Moc mu to přeji. Popravdě kdyby nebyly všechny problémy s koronavirem, asi by se do nároďáku nedostal, konkurence na jeho postu je obrovská. Třeba teď dostal tu nejlepší motivaci se ještě zlepšit a jednou se třeba vrátit,“ řekla optimisticky úspěšná sportovkyně, která by se ještě ráda jednou k házené vrátila.

„Ale už jen pro zábavu, za nějaký prvoligový tým,“ dodala Pavla Poznarová.