Právě do týmu úřadujícího mistra házenkářské interligy se rozhodla vrátit po pěti letech strávených na Islandu elitní pivotka Pavla Nevařilová, která na dobrodružném ostrově působila v klubech Vestmamnaeyjar a Framu Reykjavík.
„O mém návratu rozhodly jen osobní důvody. Zájem ze strany mého i jiných klubů byl a stále je,“ přiznala Nevařilová.

Proč jste se rozhodla pro jít do Veselí, a nikoliv třeba do Zlína?

Před odchodem do zahraničí jsem s Veselím prožila skvělou sezonu. Sdělila jsem jim, že pokud se vrátím, tak právě sem. Zůstalo i pár hráček, co se mnou hrály v sezoně 2005/06. To jsem moc ráda.

Kdyby vás Zlín kontaktoval, uvažovala byste i o této možnosti? Měla byste to totiž i blíž domů.

Určitě bych si nabídku vyslechla a pak zvážila. Byla jsem ale více nakloněná jít do Veselí.

Nezviklal by vás ani návrat Jany Simerské ?

Po pravdě možná i ano. Ale já jen věděla, že se Jana vrací domů. Netušila jsem, že bude ještě hrát, zvlášť po jejích operacích kolene. Proto ji moc obdivuji.

Jak se těšíte na vzájemné souboje?

Už jsme si něco zkusily na tréninkovém zápase u nás ve Veselí a šlo to. Ona ale zatím moc nehrává. Jen chodí do obrany.

Ale čekají vás možná mnohem ostřejší bitvy. Budete brát vzájemné souboje jinak, než obvykle?

Těším se na ně, ale brát je jinak určitě nebudu.

Co se děje na palubovce, je věc házené, a co mimo hřiště, je věc kamarádská. Že, Jani?

(Směje se.)

Jak jste se zatím ve Veselí zadaptovala?

Velice dobře. Holky mě mezi sebe přijaly bez jakýchkoliv prlblémů. Bylo to velmi příjemné. Děkuji jim. (Úsměv.)

Je nějaký rozdíl mezi letní přípravou ve Veselí nad Moravou a na Islandu?

Soustředění máme za sebou. Bylo náročné, ale s něčím podobným jsem počítala. Řekla bych taková česká klasika. Zvládly jsme to skvěle. Rozdíly jsou především v počasí. S takovým horkem se tam nesetkáte. Někdy se létá i do zahraničí. Co se týká tréninků v přípravě, tak jsme třeba absolvovaly bootcamp, v němž je zahrnuto i plavání.

Jaké máte vzpomínky na titul z Veselí, když jste tehdy porazily ve finále Slavii?

Nádherné. Aspoň že nám ty vzpomínky zůstávají. (Úsměv.)

Byla jste i na Islandu v kontaktu se spoluhráčkami z Veselí? Sledovala jste, jak se jim daří?

Ano, určitě. Klasická internetová komunikace: skype, Facebook, e-mail a taky veselské stránky.

Nejdřív jste působila ve Vestmamnaeyjaru a pak ve Framu Reykjavík. Jaký byl mezi těmito kluby rozdíl?

Hlavní v tom, že na Vestmannu jsme byly tým složený z cizinek a domácích hráček bylo jen pár. Na Framu už to bylo opačně. Nás cizinek tam byla jen trojice a poslední tři roky jsem tam zůstala jen já.

Dá se srovnat návštěvnost na házené na Islandu a v interlize?

Moc ne. Na ligu chodí o něco více lidí než tady, ale na reprezentaci žen a hlavně mužů je vždy plná hala. Úžasná atmosféra. Vždyť je to tam národní sport.

Prý jste měla i nabídku od islandské reprezentace. Jak to nakonec dopadlo?

Nabídku vyloženě ne. Byla to jen úvaha od trenéra islandské reprezentace. Sdělil mi, že se mu hráčsky líbím. Zdravili jsme se a chodíval i na zápasy.

Jak se těšíte na začátek soutěže a na první zápasy ve Veselí?

Těším. Uvidím a okusím, jak to tady po pěti letech bolí.

Není trochu škoda, že nemůžete hrát v evropských pohárech doma v Pekle?

Řeknu to takto. Naše školní hala není připravená a uzpůsobená evropským pohárům. Kdo do ní chodí, sám ví. Tohle mě po pěti letech mrzí ze všeho nejvíc.

Jaké máte podle vás šance na postup?

To zjistíme v prvním zápase. Šance je vždycky. Jen ji dobře využít. Mohlo by to vyjít.

Přemýšlíte také o návratu do české reprezentace?

Ne. Pozvánka do širší nominace reprezentace mi došla, ale nad tím nepřemýšlím. Jsem rozhodnutá tak jako loni.

Petr Turek, Daniel Ostrčilík