„Během té doby jsem si stihla hlavně od házené pořádně odpočinout, věnovat se hlavně rodině,“ směje se 25letá spojka, od března také maminka dcery Amálky. „Bez obrovské podpory celé rodiny – partnera, babiček a tetiček bych se hned tak vrátit nemohla. Ale popravdě mi házená a pohyb moc chyběly,“ označila za hlavní důvod návratu Nygrýnová, která nyní bydlí a dojíždí k tréninkům z Bystřice pod Hostýnem. „Jen trénink s cestou mi vezme čtyři hodiny. Několikrát týdně,“ spočítala.

Nabídka vrátit se na palubovky přišla na přelomu roku, kdy se dlouhodobě zranila Mizerová. „S trenérem Markem Kolářem jsme byli ve spojení, ale tehdy přišla jasná nabídka. Popravdě, když i přítel kývl, vůbec jsem neváhala,“ přiznává zkušená házenkářka. „V plánu jsem návrat neměla. Ale nějak se mi zastesklo jak po hřišti, tak po holkách a kolektivu. Už jsem potřebovala větší kontakt s kamarádkami a pohyb,“ pousmála se.

V přípravě jste už tři týdny. Jaké byly první tréninky?
Je to dřina a hodně to bolelo. Po prvním tréninku jsem málem nedošla domů. Postupně se to ale už zlepšuje. Úplně jistá, jako když jsme skončila, ještě nejsem, ale na nějakých padesáti procentech už jsem. (smích)

Jak moc se obměnila kabina? Jak vás přijala? 
Hodně se omladila, znala jsem snad pět spoluhráček. Při prvním příchodu mi dokonce některé holky řekly dobrý den, což mi vyrazilo dech! Popravdě jsem se ale s řadou holek doteď nepotkala na hřišti. Každopádně to bylo suprové přivítání, i když jsem se nevyhnula zápisnému do týmové pokladny. Zkoušela jsem se z toho vykroutit, jsem navrátilec a navíc pobírám rodičovský příspěvek. (smích)

Ja se vám podařila obnovená premiéra v Dunajské Stredě?
Popravdě jsem byla po zápase ze sebe trošku zklamaná, čekala jsem více. Ještě nějakou dobu bude trvat, až se dostanu do své formy, dvacet měsíců jsem byla mimo. Nyní jsem na padesáti procentech své obvyklé formy, hlavně má kondice je slabá. Teď to bude hlavně o hlavě. Každopádně budu chtít týmu pomoci svými zkušenostmi, dostat hru do klidu.

Dalo se na Slovensku uspět? 
Soupeř má spoustu vyspělých hráček, reprezentantek. I proti kvalitnímu protivníkovi ale holky podaly dobrý, bojovný výkon hodný pochvaly. Neprohrát své přesilovky, proměnit více šancí a mít štěstí, nemusely jsme se vracet s prázdnou. Všechny potřebné okolnosti se ale proti lepšímu týmu nepotkaly.

Dala jste už i branku. Mohly být i další? 
Kdybych se nebála, mohlo jich být i o dvě více. Větší radost mám z několika gólových přihrávek, asistencí si osobně více cením. Cítím, že spolupráce může fungovat.

Tým je předposlední. Je to odraz reality?
Nemyslím si to. Současně tomu nerozumím, když holky trénují jako jedny z nejvíc v interlize. Nevím, co je špatně. Přitom na tréninku vidím velkou kvalitu a potenciál, ale v zápase to ještě mladé holky nedokáží prodat. Jsou zbrklé, chce to více klidu a rozvahy. Nechci se pasovat do pozice spasitele, tahouna, momentálně na to nemám. Ale chci pomoci.

Co jste během těch dvou let přestávky stihla?
Hlavně jsem si odpočinula od házené, v březnu se nám narodila dcera Amálka. A právě rodičovství jsem si užívala plnými doušky, věnovala se naplno rodině.

Kdy bude svatba? 
To se ptáte špatné osoby! (smích) Pravdou je, že se chystáme stavět domeček a ten má prioritu.

Jaké máte plány v házené? 
Popravdě žádné, chci zůstat tam, kde jsem. I nyní platí, že pomůžu, kde můžu, ale rodina a dcera je priorita. Házená už je jen koníček, ideální relax na vyčištění hlavy. Nyní se na ni dívám jinak, než před dvěma roky.

Jak se dá skloubit výchova malého dítěte a házená? 
Složitě, bez podpory rodiny bych byla ztracená. Nechci vozit dceru do Zlína, proto využívám všech v rodině, kdo mi pomůžou s hlídáním.

Co vy a reprezentace? Několik maminek se do ni dokázalo vrátit? 
O nich vím, ale to nebude můj případ. Nejsem totiž typ, který by dokázal odjet na týden za házenou a malou nechat doma. Má reprezentační kariéra již skončila. (úsměv)