Při přeplavbách jsem nikdy moc nezhubla, říká dálková plavkyně Bernardová

Rodačka z Chebu, která už spoustu let žije ve Zlíně, se stala prvním Čechem a teprve desátým člověkem na světě, kterému se povedlo dokončit sérii Oceans Seven.

Bernardová zvládla sedm obtížných dálkových přeplaveb v různých částech světa, naposledy letos v únoru překonala Cookův průliv na Novém Zélandu.

„Moje přeplavby mi ukazují, že toho dokážu mnohem víc, než bych si dokázala představit. Dálkové plavání, stejně jako moje dlouholetá meditační praxe, je pro mě především prostředkem k většímu poznání sebe sama. Jak člověk překonává různé překážky a je vytržen ze známé, komfortní zóny, musí se ponořit hluboko dovnitř, kde objeví skrytou sílu,“ říká úžasná sportovkyně, která díky dálkovému běhání a plavání získala trpělivost, odhodlání, sílu vůle, pokoru, radost, vnitřní klid a sílu.

„Pokud to, co dělám, alespoň trochu inspiruje druhé, aby se nevzdávali, vytrvali a překonali své limity, budu spokojená,“ prohlásila Bernardová.

Sympatická žena se více než dvacet let věnuje meditaci, stejně dlouhou dobu je také vegetariánka. Pracuje jako překladatelka. Ve volném čase se věnuje práci ve svém sportovním klubu Sri Chinmoy Marathon Team, kde mimo jiné pořádá populární zlínskou Plaveckou šestihodinovku.

Každoročně spoluorganizuje a účastní se mezinárodního mírového štafetového běhu Peace Run. Pravidelně vede bezplatné kurzy o meditaci a zpívá v hudební skupině Agnikana´s Group.

MHD pro dítě za 330 Kč ročně? Zde je návod

Co pro vás dokončení série Sedmičky oceánů vůbec znamená?
Byl to jeden cíl, který nevznikal od samého počátku, ale až po nějaké třetí plavbě, kdy jsem k tomu byla spíše popostrčena, protože jsem se bála studeného Severního kanálu. Pak se ale z toho stal cíl. Když člověk dokončí něco, co si předsevzal, tak je v tom pocit zadostiučinění a radosti. Na druhé straně mám pocit, že každý cíl pak vede k něčemu dalšímu. Neberu to tak, že bych teď seděla, houpala nohama a nevěděla, do čeho dalšího píchnout. (úsměv)

Která z úžin pro vás byla nejobtížnější?
Kupodivu to byla přeplavba Havaje. Přitom jsem si říkala, že tam bude relativně teplá voda. Ale bylo to nejdelší, trať byla dlouhá dvaačtyřicet kilometrů. Navíc Havaj jsou relativně malé ostrovy uprostřed Tichého oceánu, který si s člověkem jen tak pohrává. Dvanáct hodin jsem měla mořskou nemoc.

Byla to největší krize, která vás při zdolávání série potkala?
Nebylo to tak, že bych to chtěla úplně vzdát, jenom jsem nevěděla, zda budu mít energii z čeho brát. Když člověk dvanáct hodin nejí, nepije, ale pouze zvrací a bojuje s časovým posunem, tak to opravdu není jednoduché. Navíc byla noc, takže břeh byl v nedohlednu. (úsměv)

Jak se překonává střet s medúzou?
Bylo to fakt hodně bolestivé. My ze Středozemního moře známe krásné průhledné medúzy, které ani moc nežahají. Mně ale jedno žahadlo dostalo na různých místech. Věděla jsem, že mě medúza nezabije, dala jsem si lék a prášek od bolesti. Nic ale nezabralo, a jelikož jsem byla informovaná, věděla jsem, že nemá cenu vylézat z vody. Bolest by stejně neustoupila, takže jsem plavala dál.

Výtržnice Olina je zpět a zase prý řádí

A co žraloci? Potkala jste nějakého?
Jsou tam, ale naštěstí na mě nikdy nebyli zvědaví tak, abych je viděla. (úsměv)

Ani delfíny jste nevnímala?
Ty jsem na pár přeplavbách viděla. A to jsem měla vždycky radost, protože oni mají dobrý vztah k lidem. Brala jsem je jako ochránce.

Bála jste se ve vodě někdy o život?
V takovém stavu jsem naštěstí nebyla. Sama bych nikdy nešla do takového rizika. Nejhůř mi asi bylo v Jižní Africe, kde voda měla pouze devět stupňů, což je strašně málo. Tam jsem v jednu chvíli plavala úplně někam jinam. (smích) Kdyby to mělo být delší, určitě by mě vytáhli.

Jaký byl pro vás největší zážitek?
Nejvíc se mi líbila třetí přeplavba, což byl kanál Catalina. Tam se plave v noci a byly relativně nejjednodušší podmínky. Nefoukalo, nebyly tam žádné proudy. Když jsem udělala záběr ve vodě, bylo to, jako kdybych prohrábla oheň. Kolem mě lítaly samé jiskry. Bylo to nesmírně krásné, moc jsem si tu jednotu s přírodou v té tmě užila. Ani mě u toho nikdo nerušil.

Co vás u těchto dálkových sportovních výkonů vlastně motivuje?
Chuť zjistit, co v člověku je a co dokáže. Podle mě by kanál La Manche dokázala přeplavat spousta lidí, kdyby tomu věnovali energii a přípravu. Potom když člověk překročí svoji zónu, kde všechno zná a nic pro něj není výzva, dozví se sám o sobě víc.

I na Zlínsku bude vedro jako na Sahaře

Jak jste se vůbec k obtížným dálkovým přeplavbám dostala?
V podstatě náhodou, i když na náhodu úplně nevěřím. Ale členové Sri Chinmoy Marathon Teamu plavali přes La Manche, takže jsem to nějakým způsobem registrovala. Neměla jsem však touhu něco z toho podnikat. Potom se ovšem kamarádka rozhodla, že poplave přes Lamanšský průliv. Věděla, že mám blízko k vodě, tak mě požádala, zda bych nepomáhala z lodi. Ze sóla se však stala štafeta a když jsem na tu dobu měla volno, stala jsem se členkou té štafety. Tak nějak mě to okouzlilo.

Jak vypadá příprava na jednotlivé akce?
Je to hodně odvislé od teploty vody a vzdálenosti. Hlavně před Lamanšským průlivem jsem řešila studenou vodu a jak se na ni připravit. Jelikož jsem předtím běhala dlouhé vzdálenosti, věděla jsem, že absolvované kilometry pro mě nebudou až tak velký problém, že to vydržím, ale když je člověku zima a není na to nachystaný, nic s tím neudělá. Po té štafetě jsem se rozhodla, že poplavu přes Curyšské jezero, což je nějakých šestadvacet kilometrů. Říkala jsem si, že když to dám, přihlásím se i na La Manche. Curyšské jezero mělo nějakých devatenáct dvacet stupňů a byla mi fakt velká zima. Na druhé straně jsem měla o deset kilo méně, než mám teď. I díky tomu jsem věděla, že když se budu otužovat a trošku ztloustnu, tak to dám.

Otužování bylo pozvolné, nebo jste hned skočila do ledové vody a zvykala si na extrémní podmínky?
Nebylo to nic příjemného, takže postupně. Třeba v Nepálu jsem v lednu zkoušela plavat ve venkovních bazénech. Postupně jsem vždycky na chvilku šla do studené vody. Musela jsem si zvyknout, že při čtyřhodinovém tréninku mi bude pořád zima. Ale tělo je úžasný nástroj, který si zvykne. Musíme mu ale dát čas a starat se o něj.

Necítíte se ve vodě osamocená?
Na jedné straně mně samota nevadí. Mám čas být sama se sebou a možnost ujasnit si spoustu věcí. Na druhé straně kousek vedle je vždycky velká loď, na které je někdo z týmu. Pořád se na mě někdo dívá a sleduje, zda nejsem podchlazená a nemám žádný jiný zdravotní problém. Je to i proti pocitu, že tam není člověk sám.

Jak moc vám při plavání pomáhá meditace?
V mém případě je to hodně důležité. Bez meditace bych se do těchto věcí vůbec nepustila. Podle mě meditace pomáhá všem sportovcům, ale u těch dálkových přeplaveb je osmdesát procent o hlavě. Člověk nemůže dovolit mysli mít pochybnosti nebo strach. Je potřeba být v klidu, i když se zrovna nedaří. Když plave člověk na místě, tak to může být fakt náročné.

Není meditace mezi sportovci v České republice stále dost podceňovaná?
Myslím si, že ji hlavně profesionální sportovci v dnešní době objevují. Fyzicky na tom může být každý dobře, ale kdo má vnitřní klid, podá lepší výkon. Každý si to ale musí sám utříbit v sobě, jestli chce podat co nejlepší výkon. Já se ale spíš přikláním k meditaci, která se snaží o to, abychom byli tím nejlepším, čím můžeme být, kdežto mentální trénink se často zaměřuje na to, abych porazil toho druhého. Podle mě ale, když já budu tím nejlepším, čím mohu být, soupeře automaticky porazím. Anebo ne a je to tak, jak to má být. Meditace je práce sama na sobě. Abych byla co nejlepší nejenom ve sportu, ale i ve svém životě. Díky tomu je člověk spokojený.

Souvisí meditace s tím, že jste se stala vegetariánkou?
Ano, stala jsem se vegetariánkou díky meditaci. Strava určitě souvisí se sportováním, třeba Emil Zátopek nejedl až tolik masa. Na tu vytrvalost ho moc nepotřeboval, kdežto jeho žena Dana musela být silnější. Já ale nepociťuji, že jsem vegetariánka. A i když se doma báli, že když přestanu jíst maso, budu slabá, nakonec moje rozhodnutí přijali. Být vegetariánkou mi ale v meditaci pomáhá. Co se týká sportu, asi je to méně obvyklá kombinace, ale na mé výkony rozhodně nemá špatný vliv.

Hlady ale při dálkovém plavání netrpíte, že?
Rozhodně ne. Ve vodě jím každou půlhodinu. Vždycky je to něco tekutého. Člověk se při přeplavbě nesmí dotknout lodi, takže mi to vždycky podají nebo hodí. Je to přivázané na provázku. Jsou tam nějaké kaše, polévka a pití.

Váhu si držíte pořád stejnou?
Já jsem si to vydedukovala ze zkušeností a nějakého pocitu. Když je voda teplejší, mám méně kilo, když jsem se chystala na Severní kanál, tak jsem si přidala čtyři kila nad váhu, kterou jsem měla při přeplavbě La Manche. Opravdu mi ale ten tuk pomáhá. Když je člověk kost a kůže, nemá to úplně jednoduché.

Jdou kila při přeplavbách hodně dolů?
Při přeplavbách jsem nikdy moc nezhubla. Výjimkou byla Havaj, ale to bylo tím, že jsem tam dvanáct hodin nemohla jíst. Člověka navíc ze slané vody hodně bolí v krku, takže jsem toho pak pár dní moc nesnědla. Jinak mě vždycky krmili tak dobře, že jsem nezhubla. (úsměv)

Procestovala jste téměř celý svět. Nikdy vás nenapadlo žít v zahraniční? Někde v klidu, bez lidí a stresu…
Rozhodně ráda cestuji, ale cítím, že mám být tady. Díky Mírovému běhu jsem byla v různých zemích. Je dobře, že člověk cestuje a vnímá věci, které máme s jinými státy společné. Než ty, které jsou jiné a kvůli kterým bychom se měli hádat a válčit. Mám ale blízký vztah k naší republice. Dovedu si představit, že bych žila jinde, ale necítím tu potřebu.

Abhejali není typické české jméno. Jak vás napadlo se přejmenovat?
Vyplynulo to z učení meditace. Je to duchovní jméno, které jsem dostala od svého učitele Sri Chinmoye. To jméno má i vnitřní význam, dá se používat jako mantra.

Nemrzí vás, že nejste mediálně známá a vaše úspěchy prožíváte téměř bez fanoušků?
Kvůli sobě mě to nemrzí. Spíš mně to vadí kvůli lidem, protože vím, že tyto výkony mohou inspirovat hodně mužů a žen.

Dříve jste i běhala dálkové tratě. Dá se to srovnat s plaváním?
Je tam jeden zásadní rozdíl. Když běžíte a potřebujete si odpočinout, tak se zastavíte a po deseti minutách jste pořád na místě, kdežto při plavání můžete být za stejnou dobu odpočinku o kilometr někde jinde. Při plavání se člověk pořád snaží pohybovat kupředu. Jinak obojí má své výzvy, které jsou často v naší hlavě.

Neuvažujete, že byste se jako mentální trenérka věnovala profesionálním sportovcům?
Dělám různé besedy pro školy, přednášky o meditaci. Uvidíme, co přinesou další týdny a měsíce.

Jaké máte další plány a výzvy?
Nyní do bazénu moc nechodím, spíše běhám. Letos se chystám do Japonska na Mírový běh a pak na jeden tichomořský ostrov, kde bych se podívala, co by se dalo případně přeplavat. Nyní už na nic netrénuji, spíše jenom tak odpočívám.