Bývalá házenkářka Zlína a Otrokovic Martina Zimáková to dokázala. Čert to vem, že v kuželkách, odstrčeném sportu na pokraji zájmu veřejnosti i médií. Výpravu českého nároďáku z německého Speichersdorfu nevítalo plné Václavské náměstí v Praze, nebyl z toho národní poprask, nečekaly je zástupy médií. Jenže ji vítali nejbližší a kamarádi, jako by jí na krku viselo zlato. To pro ni bylo mnohem víc. „Bylo vidět, že všichni jsou na mě hrdí. Rodiče dokonce plakali," přiznala vděčně Martina Zimáková, která pracuje v Technických službách Zlín jako referentka a plánování controllingu.

Co pro vás bronz z mistrovství světa znamená?

Strašně si vážím toho, že jsem mohla být v tom úžasném kolektivu a zažít tu atmosféru. A že tu placku prostě mám. Třeba už ani žádná taková nebude. Ale když si ji dám do své sbírky na poličku, vím, že tahle je nejcennější. Říkám si, komu se poštěstí, aby se ve svém sportu dostal na světový šampionát a měl medaili? Byla šance i na zlato. Soupeři byli k poražení. Mrzí to, ale jsme rádi, že máme bronz.

Podobné medaile vyhrávají sportovci i v jiných odvětvích. Vnímáte to jako vrchol vašeho snažení?

Asi ano. Ale na rozdíl od hokeje a fotbalu nejsou kuželky tolik medializované. Není to ani olympijský sport. Nejvyšší metou je tak právě mistrovství světa, kam se do každého týmu dostane osm lidí. Kdežto ve fotbale nebo v hokeji je tam tým dejme tomu dvaceti lidí. Dostat se tam je pro každého ocenění a cíl, který asi není k překonání. Možná jen mít výsledky a v nároďáku se udržet. A přitom ten jsem letos vůbec neměla, protože sezona se mi moc nepovedla. Vloni jsem maximálně skončila na mistrovství republiky třetí, ale nepočítala jsem ani s nominací pro širší výběr. Tím, že se to podařilo, jsem chtěla zkusit ukázat, co ve mně je. Dostat se tam si z mých kolegů ve Zlíně asi neumí ani nikdo představit. Všichni to tady hrajeme na amatérské úrovni. Hrajeme to jen pro radost.

Už jste říkala, že váš sport není příliš medializovaný a je na pokraji zájmu. Mrzí to, že nejste středem pozornosti?

Trošku mrzí. Cítíme se odstrčení. Třeba kvůli financím. Peníze se dávají do jiných sportů a my si sami platíme i cesty na zápasy, dresy, teplákovky, opravy kuželny. Prostě všechno. A penízky jsou potřeba. Sháníme je, kde se dá. Být víc kuželky v médiích, sponzoři by nám je snadněji pustili.

Nikdy jste nelitovala, že jste se na kuželky dala? Třeba házená je na tom přece jen o něco lépe.

Ne, nikdy. V házené už ve třiceti jste stará. Když se neudržujete, nemáte na to. Tady, když to trochu půjde, můžu hrát do šedesáti. Můžu hrát nižší soutěž, ale pořád se můžu věnovat sportu, který mě baví. Vždy mě táhly kolektivní sporty než třeba te-nis nebo lyžování. To mě nebere.

Jak jste se vůbec dozvěděla o své nominaci na světový šampionát?

Když jsme se vraceli ze soustředění na Slovensku, vůbec jsem s tím nepočítala. Tam jsem totiž nezahrála po-dle představ. Když jsem ale dostala nominační papír do ruky, začala jsem plakat štěstím a radostí. Byla jsem celému autobusu pro smích. Do telefonu jsem příteli nebyla schopná říct, co se děje. Ptal se mě, co se stalo, proč brečím. Odpověděla jsem mu: jedu do Německa! Po hlase bylo slyšet, že je i za mě šťastný. Přijela jsem domů, kde už na mě čekala kytička a šampaňské a obejmutí. Je to kliďas a nedává na sobě znát emoce, ale bylo na něm vidět, že je hrdý.

Jak se v kuželkách slaví bronz?

(rozesměje se) Zpívalo se tak jsme třetí no a co a kdo neskáče, není Čech. Objímali jsme se, brečeli jsme radostí i s trenéry. A bouchlo se šampaňské. Prostě klasika.

Jaké vlastnosti nebo dovednosti jste si z házené převzala i do kuželek?

V házené jsme měli hodně přísné trenéry, kteří na nás pracovali. Jenže měli jsme jim to za zlé a nadávali jsme na ně. Ale postupem času jsme dospěli k názoru, že nás chtěli vychovat, abychom něco dokázali a někam se dostali. Abychom se hned nevzdávali a šli pořád dopředu. A když to nejde, člověk se trápí, tak zatnout zuby a věřit, že se to pílí zlomí. Když jsem pomalu plivala krev, slyšela jsem: Lišáku, zaber. Dávala jsem do toho všechno a o to se snažím i dodnes.

Jak vaše rodina vnímá vaši kuželkářskou kariéru?

Fandí mi. Ale je to kolikrát o hubu. Mám tři skoro dospělé děti, ale jsem rozvedená a mám už sedmý rok přítele Radima. Přijdu z práce, musím do obchodu, navařit, nachystat večeři, oprat a vyžehlit a jdu na trénink. Je to záhul, ale mě to baví. Když totiž přijdu domů, udělám to nejdůležitější a jdu na kuželnu. Tady si zatrénuji, potkám se s lidmi, pokecáme a přijdu domů s čistou hlavou. Je to pro mě styl odreagování. Děti jsou pyšné, že maminka něco takového dokázala. Dokonce dcera Kristýna (mám 2 syny a dceru v pěstounské péči) hraje také kuželky. A nebavilo ji to. Ale když nyní vidí, že se dá něco dokázat, tak ji to začalo naplňovat. Jde na nich vidět, že mají radost, že nesedím jen doma.

Přesto se museli smířit s tím, že místo rodinného výletu jste musela na zápas, ne?

Teď už rodinné výlety nejsou. Ale když byly, snažili jsme si užít neděli. Nebo když bylo volno, na výlety se jezdilo. Prosazuji především vůbec si na děti udělat čas. A aspoň jednou v roce vyrazit na dovolenou. A může to být klidně pod stan. Hlavně rodinu stmelit a být spolu. Jenže teď už jsou i kolikrát rádi, že vypadnu. Jsem totiž poctivka, že já raději budu v pátek odpoledne vařit, aby měli na víkend navařené. A nemusí to dělat sami. (směje se) Zatím můžu, takže mě to baví. Až když to nepůjde, tak zabrzdím a budu muset něco změnit.

Přítel se na vás chodí dívat?

Přítel hraje kuželky také a dokonce spolu chodíme trénovat. A navzájem chodíme na zápasy a hodně si fandíme. Volný čas by měli partneři trávit spolu, aby to fungovalo. Dokonce se chystal s kluky ze Zlína se na nás podívat do Německa a bylo beznadějně vyprodáno. Takže jsem jim řekla, ať ani nejezdí. Tribuna pro šest set lidí byla od čtvrtka do soboty narvaná. K tomu tři bubny a to byl pořádný kotel. Zpívali různé písničky a byla fakt úžasná atmosféra.

Co vám řekl, když jste se stala bronzovou medailistkou na mistrovství světa?

Reagoval podobně jako na nominaci. Hned jsem mu volala. On to sledoval na internetu, kde byl písemný online přenos. Volala jsem mu, jestli už o tom ví. Jenže na onlajnu to nebylo ještě napsané. Když jsem mu řekla, že jsme třetí, byla šílená radost. Gratuloval mi a doma mě opět čekala kytka, šampaňské a čokoláda. Jeli jsme auty a spoluhráčka byla z Přerova, takže ve dvě hodiny v noci pro mě přijel do Kroměříže. Děti reagovaly podobně, ale ze všech nejvíc to asi prožívají mí rodiče. Táta mi vždycky fandil. Už na házenou chodil. Vždycky si půjčil můj dres, ve kterém jsem nehrála, a mával s ním jako s vlajkou. Když jsem jim pak volala, tak mamka říkala, že brečí. Když se na internetu objevil můj první rozhovor, přišla mi esemeska: děda zase řve. (směje se.) Mamka se dokonce na mě sem chodí dívat.

Jak dlouho chcete ještě pokračovat?

Chci pokračovat do té doby, dokud zdraví dovolí. Nyní jsem v pořádku, ale minulý rok jsem se přetáhla na kole. Vždycky mi bylo vtloukáno do hlavy a říkám to i nyní sama, že kuželkáři mohou hrát i do sedmdesáti. Takže když to půjde, klidně.

Z mistryně ČR v házené 
k bronzu na MS v kuželkách

Zlín – Několikrát se stala mistryní Československa dorostenecké ligy v házené. V jednom týmu se sešla se silnou generací Hanou Kolářovou-Polozovou či Zuzanou Nedbalovou, dnes Juríkovou, či Jiřinou Halčářovou. V brance ještě řádila Petra Komínková a na palubovce ještě válela Žaneta Brandová, dnes matka současné hráčky Zlína Heleny. To je generace, se kterou vyrůstala dnes již bronzová medailistka na mistrovství světa v kuželkách Martina Zimáková, která začínala v Otrokovicích.

„Tenkrát se dělal výběr a pánové Karel Fleischmann a Oldřich Zámorský si mě vzali do sportovní třídy. Holky hrály házenou a kluci fotbal. Už tenkrát na středisku mládeže jsme měli republikové úspěchy," vybavuje si Zimáková. Federální triumfy v dorostenkách už ale vyhrála ve Zlíně. Následně hrála i první ligu házené žen.

„Tehdy jsem seděla na střídačce a pak na deset minut jsem šla rozklepaná na palubovku. Seznámila jsem se s manželem. Ve 20 letech jsem se vdala a přišly dvě děti. Po pěti letech mateřské dovolené si mě Milan Kuba vytáhl do zlínského béčka. Ale už mi ujel vlak. Půl roku jsem to zkusila, ale fyzička i další věci už byly někde jinde. Takže jsem s házenou přestala," popisuje konec své házenkářské kariéry.

„Jenže sport mi chyběl. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat. Zkoušela jsem kalanetiku, posilovnu, cvičení v tělocvičně s maminkami. Ale to nebylo pro mě," přiznává Zimáková.

Tak se po rodičích dala na kuželky.