„I když jsem byl „jen“ na mistrovství NAIA (organizace zaštiťující univerzitní sporty), atmosféra byla neuvěřitelná. Překonala kulisu jakýchkoliv závodů v Česku,“ líčí líčí v exkluzivním rozhovoru pro Deník úspěšný prsař, který bral o víkendu stříbrnou a bronzovou medaili na domácím šampionátu.

Je zájem daný tím, jak mimořádné je americké plavání?

Určitě. Plavání patří v zemi mezi deset největších sportů.

Pohltilo vás v tamních poměrech?

Než jsem si zvykl, bylo to náročné. Ani trenér nebyl tak benevolentní. My plavci na univerzitě jsme pro něj v podstatě majetek, protože nám dává stipendium. Může s námi nakládat, jak chce, v případě neplnění povinností nás může vyhodit nebo nám snížit stipendium. Ale po roce to hodnotím jako pozitivní zkušenost, která mě posunula dál.

Co říká na vás?

Se mnou jsou všichni spokojení. Podal jsem maximální výkony na šampionátu, získal jsem body pro tým a ve škole jsem měl samá áčka, takže ani v prospěchu nebyl problém. Líbí se mi, že v Americe se mu dává váha. Pokud člověk nemá prospěch do 2,5, nemůže v dalším semestru pokračovat a soutěžit za tým.

Narazil jste na odlišný způsob tréninku, než jste byl zvyklý ve Zlínském plaveckém klubu?

Je to jiné. Věřím však, že jsem součástí univerzitního klubu, který mi vyhovuje. Trenér, stejně jako náš zlínský oddíl, uznává filozofii postavenou na kvalitě, nikoliv na kvantitě. Kvalita je přitom na zásadně vyšší úrovni, což pro mě byla ta změna. Je to způsobeno větším počtem trenérů, podmínkami a také tím, že na veřejném bazénu máme pro sebe dostatečný počet drah. Ve Zlíně ale klub funguje rovněž skvěle.

Předáváte rodičům, kteří se v něm značně angažují, poznatky?

Měl jsem pár motivů, které jsem přes skype vytelefonoval. Rodiče je pak převedli do praxe a plavci mnohdy nebyli nadšení. (smích) Co byla zajímavá série, tak že jsme plavali pětistovku kraulem, po 400 metrech jsme se měli zastavit, podívat se, jaký máme čas a zbytek doplavat. Nato jsme pokračovali na 400 metrech, které jsme museli uplavat rychleji než čtyřstovku v rámci pětistovky. Přitom jsme se zase podívali na čas po 300 metrech. A tak se jelo až do stovky. Když člověk začal rychle, musel poté dost zrychlovat a měl těžkou sérii. Kdo časy neuplaval, dělal třeba třicet kliků. Ve Zlíně to bylo pro zpestření. Jak to plavci okusili poprvé, psali mi „výhrůžné“ zprávy a „poděkování“ na Facebooku. (smích)

Jak jste snášel první dlouhé odloučení od rodičů a přátel?

Na jednu stranu je dobře, když má člověk vlastní zodpovědnost a o všechno se musí postarat sám. Ale ze začátku to bylo náročné, byl jsem s rodiči často ve spojení. Postupně se frekvence snižovala, každopádně kontakt byl pořád důležitý.

Mají velký podíl na tom, jaký vzorný sportovec a člověk z vás vyrůstá?

Ano. Taťka je intelektuální typ, inteligentní a přemýšlivý. Já jsem také přemýšlivý. Asi jsem podědil určité geny, i ty plavecké. A výchova? Hrála roli, jsem rád za to, jaký jsem i jak to máme doma nastavené.

V Americe si máte s kým vyhovět, našel jste kamarády?

Určitě, nejvíc jsem se sblížil s klukem z Afriky, který má stejné názory, pocity i vnímání Ameriky. Vesměs jsem se blíž spřátelil s lidmi jiné národnosti, ale i Američané jsou příjemní.

Jak zabrat vám dává studium?

Bál jsem se toho, protože jsem si myslel, že se svou angličtinou nebudu zvládat. Naštěstí jsem byl na omylu. Studium je pro mě jinačí v tom, že se nemusím tolik učit. Spíše je o prezentacích, psaní esejí či vypracovávání otázek. To je pro mě lepší a lehčí, protože potřebné informace a materiály můžu najít na internetu, případně se zeptat jiných lidí nebo učitelů. Jsou vstřícní. Na gymnáziu jsem byl zvyklý se naučit deset stránek, ze kterých byla písemka.

Máte v plánu si dělat vysokou školu potom i v Česku?

To ještě nevím. Nejdřív bych chtěl dokončit čtyřletý bakalářský program v Americe.

Jaký sen na to navazuje v plavání?

Rád bych se kvalifikoval na olympijské hry. (úsměv) Ale zatím se mi velké šampionáty vyhýbají. Přesto věřím, že se mi účast jednou podaří. Pořád vím a cítím, že mám rezervy a můžu se zlepšovat.

JAN ŠMÍD, JAN NAVRÁTIL