„Radost jsme měli obrovskou, ale protože na hotel jsme se dostali až hodně pozdě v noci a byli unavení, na nic bujarého již nebyly síly,“ přiznává 24letý rodák z Valašského Meziřící Zdeněk Stromšík, jenž s atletikou začínal v Uherském Hradišti.

Nyní ovšem studuje ekonomickou fakultu a trénuje v Ostravě.

„Dali jsme si jen dobrou večeři a pár piv. Jsme teprve na prahu nové sezony, případné větší oslavy proběhnou až na jejím konci,“ dodal talentovaný a úspěšný sportovec z Poličné.

Držitel českého národního rekordu v běhu na 100 metrů (10,16 sekundy, 18. července 2018 v Táboře), ale i juniorského českého maxima na stejné trati a českého žákovského rekordu v běhu na 60 metrů tak o víkendu dosáhl na čtvrtý národní rekord. „Na prvním místě ale bude vždy ten individuální mezi muži, víkendový se řadí hned za něj,“ přiznal.

Jaké byly vaše první pocity po překonání 47let starého rekordu?

Po samotném doběhu jsme si to ani neuvědomovali, navíc čas se na tabuli objevil s větším odstupem. Když jsem rekordní čas na tabuli zahlédl, tak jsem snad deset sekund na něj zíral, než mi to došlo… (smích) Také týmové veselí chvíli trvalo, než jsme se ze všech koutů trati seběhli v cíli.

Věřili jste, že by se to po mnoha předchozích neúspěšných pokusech právě v Japonsku mohlo povést?

Přizpůsobili jsme tomu celou přípravu, společně jsme strávili více než měsíc na soustředěních. Kvůli tomu jsme všichni přizpůsobili přípravu, na ostrovech Madeira a Tenerife jsme společně strávili více než měsíc, kde jsme mimo jiné pilovali předávky. Ne že by nám někdy spadl štafetový kolík, to jsem zažil naposledy snad někdy v juniorech, ale spíše šlo o získání ještě větší jistoty.

Byly podmínky pro rekord v Japonsku ideální?

To bych ani neřekl, už jsem zažil lepší. (smích) Bylo poměrně chladno, běželo se pozdě večer, o dost později, než jsme zvyklí. Ale byli jsme rychlí, vždy se lépe běží na velké akci.

Je v silách současného kvarteta rekord ještě vylepšit? Jak moc?

Osobně cítím, že dokážeme atakovat hranici 38,50, tedy se ještě o dvě tři desetiny zlepšit. Rezervy máme hlavně v předávkách.

Jak se radovalo z úspěchu vaše okolí? Která gratulace vás překvapila?

Prezident nám, jako hokejistům, nevolal. (smích) Ale bylo jich hodně, hlavně na sociálních sítích.

Pomohlo vám setkání koncem dubna krátce před odletem do Japonska se rekordními předchůdci ze 70. let?

Bylo to příjemné setkání, na kterém nám mimo rad typu - ať jsme trpěliví a vytrvalí - dali najevo, že se vůbec nebudou zlobit, když rekord konečně překonáme. Nebyli žábami na prameni. Pro nás bylo navíc symbolické, že jsme do Japonska cestovali přes Mnichov, tedy místo, kde rekord na olympiádě tehdy vytvořili.

Jeden z cílů jste splnili, další vám ale o dvě příčky utekl. Jak moc vás mrzí, že vám o dvě příčky unikl postup na atletické mistrovství světa?

Hodně, je to naším dalším cílem. Kdybychom o víkendu ještě lépe předávali, mohli jsme čas srazit o ty dvě desetiny. Do Japonska jsme letěli především pro český rekord, postup byl bonus. Nyní ale cítíme, že je to dosažitelný cíl. Budeme mít ještě asi tři čtyři pokusy, nejdříve začátkem června v Praze na Memoriálu Josefa Odložila a pak na ostravské Zlaté tretře.

Byl byste hodně zklamaný, kdyby MS nevyšlo?

Asi ano. Ale mimo štafetu se všichni soustředíme i na individuální disciplíny. Netajím se tím probojovat se sám na MS. Ale to bych musel běžet hodně velkou raketu, limit je 10,10 sekundy. Podle všeho se ještě budou dobírat sprinteři s horšími časy. V tuto chvíli ale cítím, že reálnější je se kvalifikovat na šampionát se štafetou. Budu ovšem bojovat na všech frontách!

Co jste si přivezl z Japonska na památku domů? Rekordní štafetový kolík?

Bohužel ten jsme museli vrátit pořadatelům. Ale dovezl jsme si startovní čísla, mimo to ale i originální hůlky, a třebaže jsem kafař, tak i pět kilo zeleného čaje. (úsměv)

Dokázal byste si představit žít v Japonsku?

Ale ano, ale byla tam spousta věcí, které jsem neuměl pochopit. Každopádně zdejší lidé jsou velmi úslužní, nejvíce jsem to pocítil při prvním aklimatizačním kempu v Koči, kde manažer hotelu nás osobně vyprovázel, vítal a předával klíče od pokojů na podtácku. Bylo to hodně milé

Jak náročná sezona vás letos čeká?

Bude hodně nabitá, dá se říci šílená. Kromě prestižních podniků a českého šampionátu mě čekají Evropské hry v Minsku, univerziáda či nová týmová atletická soutěž Evropský pohár. Bude toho opravdu hromada.

Studujete, trénujete a většinu času trávíte v Ostravě. Dostanete se domů do Poličné? Prý máte rád fotbal.

Ale ano, na víkendy. Fotbal jsem hrál do 15 let a mám zde hodně kamarádů. Jsem rád, že se klukům podařilo dostat do I. B třídy i proto, že bych zde rád skončil sportovní kariéru. Ale snad to nebude zase tak brzy. (úsměv)

Dostane se v Ostravě na ligový fotbal Baníku?

Párkrát jsem tam byl, ale jejich zápasy mě dost kolidují s mým nabitým programem. Fanoušek jsem ale dvou zahraničních klubů – z dětství kvůli pěkným dresům Valenci a Liverpoolu.