V rámci oslav 100. výročí založení Tenisového klubu Zlín v sobotu proběhl turnaj členů a hostů ve čtyřhře, exhibice slavných osobností a uvedení dvou členů do nově vzniklé Síně slávy.
VIDEO. Na oslavy 100 let zlínského tenisu dorazil i olympijský vítěz Mečíř

Ještě více těm ze Zlínska, odkud stále sympaťák a nyní trenér pochází a kde strávil prakticky celé tenisové mládí. I proro jej vedení klubu u příležitosti oslav 100 let založení v sobotu slavnostně uvedlo do nově vzniklé Síně slávy. „Jsem rozený Zlíňák, mám to tady hrozně rád, prostředí, lidi, klub a vůbec město Zlín. Jak je možnost, vždy se rád vracím domů do Zlína. Mám zde maminku, tatínka i sestru,“ připomněl 48letý vítěz sedmi turnajů okruhu ATP ve dvouhře a 18 ve čtyřhře.

„Moje srdce je pořád zlínské, protože jsem tady žil do sedmnácti let. Mám procestovaný celý svět, ale na to, kde jsem vyrůstal a kde jsem se narodil, jak lidsky, tak tenisově, se nezapomíná. Já jsem se naučil hrát tady a až na základě mých dobrých výsledků jsem přestoupil do Prostějova, který mi otevřel brány tenisu. Ale já prostě nikdy nezapomenu, kde jsem začínal!“ zdůraznil Jiří Novák.

Znají dnešní české děti tenistu Jiřího Nováka?

To je spíš otázka pro ně. Ale mě prakticky tahle mladá generace nemůže znát. Vždyť už šestnáct let nehraji tenis. Ten, kdo se o něj nezajímá, co se týče historie, nemá možnost mě poznat. Samozřejmě už si ale budou pamatovat Tomáše Berdycha, který skončil o deset let později.

Na vás by ale neměli zapomínat, vždyť jste čtyřikrát porazil Rogera Federera!

Jasně (úsměv). Na všechny ty zápasy mám krásné vzpomínky.

Jak moc náročné byly tenisové začátky v tehdejších podmínkách?

Nikam za hranice jsme necestovali, jezdili jsme autobusem po České republice. Vnímal jsem to jako dítě, které naši vysadili někde na nádraží. Teď děti jezdí autem, rodiče je všude vozí, mají komfort. Mně ale v té době nepřišlo, že bych dělal něco náročného. Užíval jsem si to a byl vděčný.

A jak se v tomto světle díváte na dnešní mládež a její sportování?

Je jiná doba. Těžce se to posuzuje. Za nás nebylo nic jiného než sport. Teď je spousta dalších aktivit. My jsme vypadli z paneláku ven na hřiště a sportovali, ve škole byl povinný tělocvik…
Neexistovalo, aby polovina žáků seděla na lavičce v džínách a měla omluvenky od rodičů, že mají ploché nohy, skoliózu páteře a tak dále. Podobné problémy mají děti právě, protože nesportují. Sport je vynikající pro život všeobecně. Stejně jako jakýkoliv druh aktivity, aby člověk formoval své tělo a dostával návyky. Celý život jsem sportoval a dokud mi zdraví slouží, budu sportovat dál.

V rámci oslav 100. výročí založení Tenisového klubu Zlín v sobotu proběhl turnaj členů a hostů ve čtyřhře, exhibice slavných osobností a uvedení dvou členů do nově vzniklé Síně slávy.
VIDEO: olympijský vítěz Miloslav Mečíř rozvíjel talent u prarodičů ve Zlíně!

Přeci jen, tenis je považován za poměrně nákladný sport…

Stejně ale zpočátku tenis začíná hrát spousta dětí. Za nás, když někdo v osmnácti letech zjistil, že se tím nebude živit, jezdilo se i tak na celostátní turnaje. V Česku tedy hrálo pět set lidí výborně tenis. Dnes, když osmnáctiletý kluk přijde na to, že se tenisem živit nebude, raketu pověsí na hřebík úplně. Kolikrát si ten sport nejde ani zahrát. Potom u nás v Česku u tenisu zůstávají jen desítky hráčů, což je škoda. Vidět to jde ale ve všech odvětvích. Proč v hokeji najednou u nás hraje tolik cizinců? Nebo ve fotbale? Nejsme na vesnicích schopni naplnit stavy týmů. Mají problém se sejít v jedenácti lidech.

Jak se liší výchova tenistů od doby, kdy jste vyrůstal vy sám? Mají dnes děti velkou výhodu?

Těžko se všechny systémy hodnotí, ale bezesporu to mají jednodušší. Když zavzpomínám, tak my jsme v zimě prakticky nehráli tenis. Nebyly haly, byly jen tělocvičny, kde jsme hrávali maximálně dvakrát třikrát týdně. Pamatuji si, že jsme jezdili trolejbusem a autobusem do Želechovic a trvalo nám to hodinu cesty. V dnešní době si člověk sedne do auta a během deseti minut je na místě. Je spousta betonových a antukových kurtů, my jsme hrávali v zimě jen na parketách. Byly úplně jiné materiály a tak dále.

Co tehdejší systém výchovy sportovců?

Ač komunismus zcela odsuzuji, tak ten systém přípravy sportovců měl něco do sebe. Za prvé jsme měli obrovskou motivaci něčeho dosáhnout. Nebyla ani protekce. Myslím to tak, že v dnešní době má tatínek peníze a jeho dítě bude hrát na úkor toho, kdo ty peníze nemá. Tehdy sportovalo strašně moc dětí a z nich se vyselektovali jen někteří. Ale samozřejmě v dnešní době je všechno jednodušší. Je snazší se něco naučit díky podmínkám a obrovským možnostem.

Říká se, že vaše generace si musela vše vydřít, což se pozitivně projevilo v charakterech hráčů. Potvrdíte mi to?

Rozhodně ano. My jsme měli neskutečný motivační faktor. Tím, že jen ti nejlepší se dostali do vrcholového střediska, tak každý makal. Motivací bylo také dostat se někam ven za hranice. Dnes máme mraky turnajů a každý si zaplatí turnaj, kdekoliv se mu zachce. Koupí si divoké karty do hlavních soutěží. To za nás prostě nebylo, měli jsme o to větší motivaci něčeho dosáhnout. V rámci motivace ten systém byl férový, spravedlivý. Ale samozřejmě to bylo hrozné v tom, že jsme nemohli cestovat a nikdo nic nemohl… Tohle je na delší rozbor.

V rámci oslav 100. výročí založení Tenisového klubu Zlín v sobotu proběhl turnaj členů a hostů ve čtyřhře, exhibice slavných osobností a uvedení dvou členů do nově vzniklé Síně slávy.
VIDEOROZHOVOR: herec Pavel Zedníček držel palce Jiřímu Novákovi

Je nevýhodou, že tenis patří mezi nejnákladnější sporty?

Ano, jen tím, že je to globální sport, kdy hráč musí neustále cestovat, létat z kontinentu na kontinent. Už jen příprava dětí a mládeže je velmi nákladná. Vezměte si, kolik stojí hodina v pevné hale – čtyři sta až pět set korun. Do toho nové balony, výplety rakety… Člověk, aby mohl hrát dobře, musí trénovat tři čtyři hodiny denně, a to někdo musí zaplatit. Finančně je to strašně náročný sport. Fotbalistovi se v uvozovkách koupí jedny kopačky, chrániče, teplákovka a najednou po hřišti lítá dvacet kluků a můžou hrát i v mrazu. To u tenisu nejde. Je to rozhodně jeden z finančně nejvíc nákladných sportů.

Je podle vás dost zájemců o tenisové školy, nebo ostatní sporty jsou teď tvrdou konkurencí?

Za první mi přijde, že dětí sportuje míň, než sportovalo nás. My jsme všichni takzvaně vyrůstali na ulici a každý něco dělal. Možností nebylo tolik a když byl zápis do nějakého sportu, tak se tam najednou přihrnulo sto dětí a všichni pak sportovali. Nyní, když vznikly sporty typu florbal a další, tak se to najednou rozmělnilo. Další věcí je, že děti jsou kolikrát radši doma na počítači, než aby sportovaly. Zájem o tenisové školy ale určitě je, protože Prostějov je posledních pětadvacet, třicet let v zásadě jeden z nejlepších klubů v České republice, takže jméno rozhodně má. Ale na nábor nebo do přípravky chodí čím dál méně dětí.

Ve fotbale nebo hokeji vídáme faktor ambiciózních rodičů, kteří mají přehnané nároky. Pozorujete to i v tenise?

Vnímám to jak v tenise, tak i v ostatních sportech. Vždy se najdou rodiče, kteří žijí svůj sen a co se jim nepodařilo, to se snaží svému dítěti vštěpit. Ale to není dobrá cesta. Pamatuji si to od sebe a z našich mladých let, že když rodič po dítěti štěká, tak je to kontraproduktivní. Ono to pomůže třeba ze začátku, u dítěte do deseti dvanácti let, ale pak si stejně udělá to svoje. V rámci puberty se všechno mění, pak dítěti může rodič sport úplně znechutit. Nebo to nakopnout, ale to jsou jen vzácné výjimky. Spíš bych nechal dítě, aby ukázalo, co v něm je a formovalo se samo. Vést dítě určitým směrem je v pořádku, ale křičet za plotem, že dítě zkazilo forhend do sítě, nebo ze netrefilo branku, nevím. Mám na to jiný názor. Ambiciózních rodičů, kteří to ženou hlava nehlava, se po sportovištích pohybuje opravdu hodně.

V mládí jste určitě měl tenisový vzor. Prozradíte jej?

Byl to Ivan Lendl, kterého mám dodnes tady ve Zlíně u rodičů nalepeného v pokojíčku na skříňce. To byl pro naši generaci naprostý hrdina a vzor, za prvé svým přístupem k tenisu a také proto, že utekl z komunistického režimu. Všichni jsme ho obdivovali. A já jsem teď měl možnost s ním hrát exhibici v Prostějově a tam jsem ho neporazil, ale skončilo to remízou 5:5. Bylo to pro mne obrovské vyznamenání, že si pořadatelé vybrali k tomu duelu mě.

Když zavzpomínáte, kterého vítězství ve své kariéře si vážíte nejvíce?

Nedá se to vyjádřit jedním zápasem, bylo jich několik. A teď nevím, který vybrat. Třeba v roce 2002 jsem na Masters porazil Agassiho, to byla obrovská legenda. V Davis Cupu jsem porazil Nadala, stejně jako Samprase před americkým publikem, když byl první na světě. Považuji si rovněž po pětisetové finálové bitvě skalpu Federrera v Gstaadu (2003) v době, kdy byl první na světě a chvíli předtím vyhrál Wimbledon. To bylo nádherné vítězství, zvláště, když plné hlediště fandilo jenom jemu.

S přispěním Ivana Němečka.

Jiří Novák
Narozen 22. března 1975
Profesionál od 1993
Držení rakety pravou rukou
Výdělek 7 618 613 USD
Dvouhra
Poměr zápasů 337–260
Tituly 7
Nejvyšší umístění 5. místo (21. říjen 2002)
Dvouhra na Grand Slamu
Australian Open semifinále (2002)
French Open 4. kolo (2003)
Wimbledon 3. kolo (2003, 2005)
US Open 4. kolo (2002, 2006)
Čtyřhra
Poměr zápasů 311–211
Tituly 18
Nejvyšší umístění 6. místo (9. července 2001)
Jiří Novák se zúčastnil 17 utkání v Davisově poháru, s bilancí 17-5 v dvouhře a 10-2 ve čtyřhře.