Po uplynulé nevýrazné sezoně se již pozvolna připravuje na další na okruhu WTA. Tenistka Renata Voráčová, která na profesionální úrovni hraje od svých 18 let, by se však ještě ráda vrátila ke dvouhře, kterou po posledním dlouhodobém zranění před čtyřmi lety byla nucena opustit a věnovat se výhradně čtyřhře.

,,Jak dlouho budu hrát? Vše budu řešit pocitově a především podle mé zdravotní situace,“ pousmála se 35letá tenistka ze Hvozdné.

Přitom hned na úvod nového roku si výrazně spravila chuť, když na štědře 750 tisíci americkými dolary dotovaném turnaji v Shenzhenu uhrála s o šest let mladší čínskou parťačkou Duanovou finále.

„Ověřila jsem si, že pokud se dobře a správně připravím, tak mohu konkurovat nejlepším hráčkám, porážet je a získávat další úspěchy na okruhu WTA,“ těší Voráčovou, která však nadcházející Australian Open vynechá. „Nemám na něj nyní bohužel ranking. Teď se doma připravuji na turnaje kategorie ITF a začátkem února na WTA turnaje,“ dodala.

Jak hodnotíte uplynulou sezonu?

Byla plná výzev a nových věcí. Popravdě nejlepší, co jsem měla, byla sezona 2017, kdy jsem se dostala ve čtyřhře do semifinále Wimbledonu. Bohužel na konci minulého roku si poranil záda můj trenér Libor Šubert, já jsem taky nebyla stoprocentní a absolvovala jsem jinou přípravu. Zpočátku to nebylo ideální, ale nejdůležitější bylo, že jsem zdravá a fit. Již poslední turnaje uplynulého roku ukázaly, že vedle deblu dokážu dobře hrát i singl. To mi zvedlo sebevědomí. Výsledkově uplynulá sezona nebyla dobrá, v žebříčku jsem chtěla být výše, ale věřím ve zlepšení. (úsměv) Rozdíly mezi nejlepšími jsou minimální, někdy je potřeba i štěstí.

Najde se nějaký povedený turnaj?

Těch moc nebylo, spočítala bych je na prstech jedné ruky. Bohužel se mi nepodařilo uhrát žádné finále, nejdále jsem se dostala před jejich brány. Ale turnaj od turnaje je to lepší. Potěšilo mě, že jsem se třeba v Limoges dokázala v singlu kvalifikovat do hlavní soutěže 125 tisíci dolary dotovaného turnaje a poté prohrála ve 2. kole s pozdější vítězkou. To je velký impulz.

Přitom lékaři vám ale před třemi lety při zranění zápěstí a loktu právě kombinaci obou soutěží nedoporučili.

Žebříčkově jsem se propadla, proto jsem tehdy vsadila hlavně na čtyřhru, kde jsem na tom byla lépe. Během tří let si ale asi ruka odpočala, zesílila a nyní jsem to zkusila. A nebylo to špatné, proto bych ráda častěji vyzkoušela i dvouhru. Uvidíme, na jaké turnaje se žebříčkově kvalifikuji.

Loni jste se soustředila jen na čtyřhru, kde ale chyběly lepší výsledky. Proč?

Protože nemám stálou partnerku, o to je vše složitější. To se projevilo i ve Wimbledonu, kde se mi nepodařilo obhájit hodně bodů. S tehdejší parťačkou Ninomiyovou, se kterou se mi velmi dobře hrálo a udělaly jsme několik úspěchů, by to bylo určitě lepší, ale tlak japonské federace, která se chystá na domácí olympiádu v roce 2020, nám to nedovolil. Navíc jsem zpětně zjistila, že jsem naposledy v Londýně hrála s parťačkou, která přede mnou zatajila, že vlastně nemůže hrát. (trpký úsměv) Bolí to o to více, že jsem měla před Wimbledonem opravdu hromadu nabídek.

Jak tedy hledáte parťačky pro turnaje?

Nyní vše probíhá přes sociální sítě, specializované servery, hodně dopředu. Přímo v dějišti turnaje je již tvoření párů pro čtyřhru minimální. Minulý rok jsem prakticky každý turnaj hrála s někým jiným. Kolikrát jsem ani nevěděla, co od spoluhráčky čekat, neznaly jsme se, byly rozdílné věkově. Někdy to bylo opravdu velké dobrodružství. (smích)

Jste vždy starší z dvojice? Vybíráte si záměrně mladší?

(smích) Rozhoduje herní styl. Svůj výběr vždy konzultuji s trenérem. Preferuji především hráčky s dobrou hrou na síti, já to pak tvrdím zezadu.

S kým se vám nejlépe hraje?

Popravdě mi sedí Japonky, se kterými jsem dosáhla největších úspěchů. Já vytvořím tlak a ony pak míčky sbírají na síti… Ale i naposledy v Praze jsem po strašně dlouhé době hrála s krajankou, s Andrejkou Hlaváčkovou jsme si sedly.

Na svém kontě máte 10 turnajových vítězství. Kdy přidáte další?

Dělám pro to vše, ale není to jen na mně. Záleží, jak si sednu se spoluhráčkou, v neposlední řadě je potřeba štěstí. Velmi blízko vítězství jsem byla již o víkendu, škoda. Ale i tak jsem za finále na tak kvalitním turnaji ráda.

Sledujete výsledky a úspěchy fedcupového týmu?

Samozřejmě, jsou famózní! Je neskutečné, že na to, jak jsme malá země, dokážeme poskládat tolik týmů. V ženách máme opravdu silnou tenisovou základnu.

Volal vám někdy reprezentační trenér Pála?

Známe se velmi dobře, protože hodně jezdí po turnajích. Ale náš reprezentační výběr je tak silný, že je hodně těžké se tam dostat. Popravdě jsem o tom ani moc nepřemýšlela. Když jsem byla mladší, byla jsem v širší nominaci, ale povolána jsme nikdy nebyla. Tehdy mi chyběly zkušenosti, vyzrálost.

Jak se vám líbí plánovaná reforma týmové soutěže?

Úplně tak detailně to nesleduji, protože se mě to netýká. Ale velké změny se začínají dít napříč WTA, kde se plánuje nový systém, který by měl vzít práci nám specialistkám na debl. Nyní probíhá na diplomatickém poli velký boj. Nikdo neví, jak vše dopadne, vše je o penězích…

Oslavila jste 35. narozeniny. Přemýšlíte už o konci kariéry?

Nejvíce jsem o tom přemýšlela, když jsem byla zraněná. Některé věci totiž neovlivníte. Dokud budu zdravá, mít chuť a výkonnost, chci hrát. Ale rozhodně neplánuji hrát do čtyřiceti. Popravdě už tato sezona může být poslední.

Jak dlouho se dá živit tenisem?

Ve čtyřhře to jde opravdu dlouho. Třeba Květa Pescheová hraje ještě ve 43 letech, znám páry okolo 37 let. V singlu je to ale těžší, každý rok navíc je znát, pokud hrajete celou sezonu. Každopádně když hraje Květa s téměř o 20 let mladšími, vypadá kolikrát více fit. Vše je opravdu hodně individuální.

Už tušíte, jakým směrem se po tenisu budou vaše kroky ubírat?

Úplně ne, ale určitě chci zůstat u tenisu. Dělám jej celý život, a asi docela úspěšně, na nejvyšší úrovni. Chci zúročit zkušenosti, které jsem nabyla ježděním po tenisovém světě, ty se nedají koupit. Přestože dostávám různé nabídky, začala jsem budovat svou akademii ve Hvozdné, která by měla být trošku jiná než ostatní.

Jak si nejlépe odpočinete?

Pečením, je to taková terapie. Před Vánoci jsem si to užila a ochutnat dostali i lidé v naší tenisové hale. Zatímco maminka se specializovala na cukroví, já na perníčky. Ty jsou mou specialitou. (smích)

Co vánoční tradice a novoroční předsevzetí?

Tradice dodržujeme, nejtěžší je pro mě nejíst, snad jen vánočku, protože trénuji i přes svátky a potřebuji energii. Ale jinak nic nechybělo, kapr na mandlích, salát, šupina pod talířem či zpěv koled.

A předsevzetí?

Ta si už nedávám, protože je nikdy nedodržím. Jen ta krátkodobá že budu chodit brzy spát, více relaxovat, přečtu další knížky.

A který vánoční dárek vám udělal největší radost?

Mně se všechny líbí. Nejraději mám takové, které mě překvapí, které bych si sama nevybrala.